Článek
Švec Vissarion byl notorik. Alkoholik, který míval agresivní nálady a řezal svoji ženu i kluka, co se do nich vešlo. Synovi říkal Sosa. A protože tři další děti zemřely, byl jedináček. Když fotra v jedné hospodské rvačce zabili, všichni si oddechli. Obživa zůstala na matce Jekatěrině.
Jako věřící křesťanka si velice přála, aby se Sosa dostal do kněžského semináře a stal se popem. Tehdy nebyla v Rusku zavedena povinná školní docházka. Takže do školy chodily jen děti z majetnějších rodin. Ale na základní školu se mohly dělat zkoušky, které malý Sosa zvládl a byl přijat.
V osmi letech tedy nastoupil do církevní školy. Roku 1894 z ní vyšel s vyznamenáním a s doporučením do bohosloveckého semináře v Tbilisi. Dostal stipendium, ale nevydržel.
V tom období měl zájem o literaturu a báseň, kterou složil, dokonce vytiskly noviny „Iveria“ na titulní straně.
„A ty, kdos utlačen byl tvrdě, koho v prach zemský tiskli jen,
nad štíty hor se vztyčíš hrdě, nadějí jasnou okřídlen!“
V roce 1899 byl ze semináře vyloučen kvůli chybějícím zkouškám. Později ve svých legendách bude tvrdit, že to bylo kvůli jeho politickému marxistickému přesvědčení. Z církevních kruhů přestoupil do ilegální organizace sociálních demokratů. Matčin sen skončil v troskách.
Jaký život mohl očekávat vyhozený seminarista? Zakrslý, sto šedesát centimetrů vysoký, poďobaný od neštovic, se slabší levačkou po prodělané otravě krve. Co mohl nabídnout kromě podvodů, lží a násilí? Bylo mu dvacet a rozhodl se úplně otočit kormidlo svého života. Stal se profesionálním agitátorem na Kavkazu.
Přepadení Tbiliské banky, které zorganizoval, se vydařilo. Kromě peněz zůstalo na zemi padesát mrtvých, většinou kolemjdoucích. Ale na nich nezáleželo. Obvinění z terorismu a loupeže bylo k smíchu. Šestkrát ho poslali na Sibiř a pětkrát utekl. Až bude pánem celé Rusi, zařídí to tak, aby z vyhnanství a pracovních lágrů na Sibiři už nikdo nikdy neutekl.
V roce 1906 se oženil se se švadlenou Jekatěrinou a svatba se konala v kostele. Bydleli v Tbilisi, kde se jim narodil syn Jakov.
O šest měsíců později, 22. října 1907 zemřela Jekatěrina na tyfus. Pohřeb byl církevní, podle pravoslavných zvyklostí. Syna Jakova nechal zemřít jako válečného zajatce v Sachsenhausenu v roce 1943. Titul „Otec a manžel roku“ by Koba, jak si nechal říkat, zřejmě nezískal.
Po vzniku bolševické strany na konferenci v Praze v roce 1912 prosadil Lenin Kobu do ústředního výboru a poslal ho studovat do Vídně. Tam se z ševcovského synka, vyhozeného seminaristy a bankovního lupiče stal Stalin, muž z oceli.
Během vídeňského pobytu měl dost možností uvědomit si rozdíly mezi evropskou a ruskou životní úrovní. Nikdy později už nepobýval tak dlouhou dobu v zahraničí jako tehdy.
Další zatčení po návratu do Ruska na sebe nenechalo dlouho čekat. Jenže to už byl Stalin carským úřadům důvěrně znám a Kurejka, kam byl vyhoštěn, bylo jedno z nejobávanějších míst na Sibiři. U odvodu byl uznán neschopným vojenské služby, což byl v porovnání s nejvyšší vojenskou hodností, kterou si sám přidělil, tedy generalisimus, další paradox.
Uprchl do Petrohradu, kde se okamžitě zapojil do politické práce se stranami a skupinami z levého spektra. Jakmile se na scéně objevil další Asiat Uljanov zvaný Lenin, ihned obrátil. Všem ostatním stranám vyhlásil boj na život a na smrt a tím si zajistil místo v ústředním výboru strany.
V květnu 1917 se k moci dostalo kvarteto v podání Lenin, Zinověv, Stalin a Kameněv. Ale bude ještě několik let trvat, než Stalin uzurpuje veškerou moc do svých rukou. Lenin zemře v důsledku vážné nemoci, o ty dva se postarají kulky Stalinova popravčího.
Zdroje:
