Článek
Nepochopením nóty o příměří vyhlásili 28. října 1918 zelinář Kopecký s farářem Zahradníkem samostatnost
Toho podmračeného dne 28. října v roce 1918 bylo pondělí. Chladno, pošmourno, ráno pouhé čtyři stupně nad nulou. Čtvrtý rok války, všude svrab a neštovice. Zima, hlad a k tomu španělská chřipka.
Lidé sháněli dřevo, mouku, cukr, sůl, pradleny táhly škopky s prádlem, chlapi nakládali na vozy bečky s popelem, ženské vytahovaly z nůší to málo, co měly k prodeji. Den jako každý jiný v té všivé době.
Daleko za mořem podepsal ve Filadelfii 26. října profesor Masaryk Deklaraci o svobodě a principech spolupráce středoevropských národů. Československá národní rada vznikla v Paříži 1916, a byla Francií uznána jako „nejvyšší orgán spravující zájmy národa a jako první základ příští vlády československé“. Poté ji uznaly Spojené státy i Velká Británie.
Masaryk vytvořil 26. září 1918 dočasnou vládu. V jejím čele byli ministr zahraničí Edvard Beneš, ministr války Milan Rastislav Štefánik. Vláda by tedy někde na druhém konci světa byla, jenom ten stát ještě nebyl.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Ale o ničem takovém většina obyvatel neměla ani ponětí, a i kdyby měla, na jejich každodenní život „deklarace o svobodě“ nebo nová vláda za mořem, neměla sebemenší vliv.
Obdobně na tom byl, i v domácích poměrech vytvořený, Národní výbor československý. Vznikl 13. července v čele s Karlem Kramářem a pro obyčejné lidi to byl neznámý spolek složený ze známých jmen. Nic víc.
Co vytrhlo obyvatele Prahy z podzimní pochmurné nálady bylo prohlášení Rakousko-uherského ministra zahraničí Guyly Andrássyho zaslané americkému prezidentovi Wilsonovi, ve kterém souhlasil s mírovými podmínkami americké vlády a byl ochoten zahájit jednání o příměří. Závěr oné nóty zněl takto:
„Rakousko-uherská vláda prohlašuje tudíž ochotu, aniž vyčkala výsledku jiného vyjednávání, vejíti v jednání mezi Rakousko-Uherskem a odpůrčími státy o neprodlené příměří na všech frontách rakousko-uherských, a žádá pana prezidenta Wilsona, aby ráčil učiniti příslušné přípravy“.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Andrássyho nóta byla vyvěšena na tabuli redakce Národní politiky na Václavském náměstí. A zde došlo k „historickému omylu“, na kterém často bývají postaveny význačné dějinné události. V tomto případě vznik Republiky československé.
V nótě je jasně napsáno „vejíti v jednání … neprodlené příměří…“
Redaktoři Národní politiky napsali na velkou ceduli tiskacím písmem slovo PŘĺMĚŘĺ a tu vyvěsili na ulici. O chvíli později se nóta ocitla ve vývěskách na Václavském náměstí. Lidé pochopili, že se něco děje a začínali se shlukovat, aby nahlas přečetli, co je nového.
Před jedenáctou hodinou se v davu ozval hlas zelináře Franty Kopeckého: „Jsme samostatní!“ Pak se strhla lavina výkřiků, „hurá, sláva, nazdar, jsme samostatní“ a rázem se z několika desítek přihlížejících stal tisícový dav. Vysvětlovat, že v nótě o osamostatnění není ani slovo, v tu chvíli už nemělo smysl. Pravdu měla ulice a zelinář Kopecký.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
„Konec třistaletého úpění pod Rakouskem“, vyřvával dav a přítomným vojákům začal strhávat odznaky z uniforem. Průvod nadšených Pražanů se pomalu vydal k soše svatého Václava.
„Měli bychom ozdobit Slovanskou lípu před Zlatou husou“ křičel staroměstský zelinář Kopecký a užíval si svých deset minut slávy. Někdo vyvěsil na redakci červenobílý prapor. Poslanec Rašín měl volat do Národní politiky: „Nedělejte hlouposti! Dejte ten prapor dolů! Vždyť to nic není. To není konec války. To je jenom základ k novému jednání. Nechte si přece říct! Nesmíme se přenáhlit!“
Ale nadšení davu už nešlo zkrotit. Samotní vojáci si začali sundávat z čepice „jablíčka“ a připínali červenobílé kokardy. Po nich se do výměny odznaků pustili strážníci, kdosi spustil „Kde domov můj“ a dav najednou zapomněl na válečnou bídu.
Radoval se ze samostatnosti, která byla jen v jeho představách a táhnul ulicí Na Příkopě do Celetné a na Staroměstské náměstí. U sochy Jana Husa se dav zdržel a na zpáteční cestě k soše svatého Václava se do čela průvodu připletl farář Zahradník.
Autor neznámý/cs.wikipedia.org/volné dílo
Theodor Zahradník byla komická figura a parodie kněze.
Vstoupil do řádu premonstrátů a přijal jméno Isidor. Jako člen agrární strany se stal poslancem Říšské rady. V roce 1919 vystoupil z katolické církve jako mnoho jiných a přihlásil se k pravoslaví, a ještě později do církve Československé. Takový náboženský turista. Nakonec pochopil, že nejlepší bydlo bude u nového státu a stal se naším prvním ministrem železnic. Další ministerská pozice byla u reparační komise ve Vídni a posléze byl jmenován ředitelem Hypoteční banky v Praze.
Ale 28. října 1918 šel s davem k soše svatého Václava, kde pochopil, že má na to, aby nahradil ve funkci samozvaného lídra zelináře Kopeckého. U sochy vystoupil před dav a mohutným hlasem zvolal památnou větu. Vlastně věty dvě: „Jsme svobodní. Zde u stupňů pomníku českého knížete svatého Václava přísaháme, že chceme této svobody se státi hodnými, že ji chceme hájiti i svými životy.“
Poté ještě chvíli hřímal k davu oblíbená rčení, která chtěl lid slyšet: „Navždy lámeme pouta, v nichž nás týrali věrolomní, cizáčtí a nemravní Habsburkové. Jsme svobodni!“ Následoval přesun na nádraží Františka Josefa I.
A tak farář Zahradník rozhodl „pod koněm“, že jsme svobodným státem. Ve Spojených státech profesor Masaryk neměl ani ponětí, že už jsme svobodní. A dokonce ani v Praze členové Národního výboru později nazývaní „muži 28.října“ nic netušili. Přišli tak o historické prvenství a jako ješitní politikové nemohli v dalších letech přijít Zahradníkovi na jméno. Dokonce i jméno zelináře Kopeckého upadlo v zapomnění.
Na nádraží nechal Zahradník rozeslat telegram:
„Československý stát proklamován dnes dopoledne o 11. hod. u sochy sv. Václava na Václavském náměstí v Praze.“
A bylo hotovo. Zelinář s farářem vyhlásili samostatnost.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Teprve poté se na Národním výboru v Obecním domě dozvěděli „vejboři“, že jsme samostatní. Hodinu po Zahradníkově prohlášení se politici Švehla, Rašín, Stříbrný a Soukup přihnali k soše svatého Václava, aby si také přihřáli svoji polívčičku a zajistili si v budoucím státě svá křesla a prebendy. Zopakovali to, co před nimi už řekl zelinář s farářem.
Večer ještě celý nesmysl oznamovali slavnostně v pražských divadlech. Nikdo neřešil, že jde o omyl. Bylo vyhlášeno příměří na všech frontách Rakousko-Uherska, ale ne samostatnost.
Odpoledne se zprávy o dění v Praze dostaly do Vídně. Tam to vnímali jako klasický boj politiků o koryta, která ještě nebyla. Jiní politikové s Benešem zase jednali v Ženevě. Vznikl chaos. Kdo vlastně může být považován za reprezentanty budoucí republiky?
Večer jel Vavro Šrobár do Prahy navštívit svého kamaráda novináře Františka Votrubu, aniž by tušil, co se tam děje. Ten ho odvedl do Obecního domu, ve kterém zasedalo předsednictvo Národního výboru. Potřebujeme nějakého Slováka do výboru, když máme být tím Československem, usoudili „vejboři“ a nově příchozího přijali mezi sebe. Tak se stal Šrobár během návštěvy kamaráda také „mužem 28. října“.
V Ženevě zatím Beneš jednal s dalšími českými politiky a zástupci dvou největších bank. Jednalo se a rokovalo o všem možném, pokud šlo o budoucnost státu, především o funkcích včetně té nejvyšší.
Následujícího dne, 29. října 1918 si v ženevském tisku přečetli zprávy o demonstracích v Praze bez valného zájmu. Beneš předpovídal, že se válka protáhne do jara 1919. Podrobně se rozebíraly jednotlivé kroky potřebné k provedení převratu a další záležitosti, aniž by přijali fakt, že k převratu už došlo.
Všechno pak 31. října 1918 stvrdili svými podpisy a výsledky jednání zaslali telegraficky Masarykovi.
Když se 4. listopadu vrátili do Prahy, zjistili, že převrat už dávno zařídil někdo jiný. Jakýsi zelinář Kopecký a farář Zahradník.
Zdroje:
