„Navždy lámeme pouta“: Zapomenutý muž, který 28. října vyhlásil československý stát

V pražských ulicích se již několik dní šíří zvěsti o blížícím se konci války a možném rozpadu monarchie. Když se Isidor Zahradník toho dne probouzí v kanceláři vrchního železničního inspektora na pražském nádraží, nemůže tušit, jakou roli v tento historický den sehraje.

Do Prahy přijíždí tento katolický kněz a předválečný agrární poslanec z Loun a noc stráví přímo na nádraží. Jako jeden z prvních zaregistruje neobvyklý ruch – vidí přijíždět významné politické osobnosti včetně Antonína Švehly, Aloise Rašína nebo Františka Soukupa. Jeho politická zkušenost a instinkt mu napovídají, že se schyluje k významným událostem.

Jeden chvatný překlad, jedno slovo ve výloze – a Praha byla vzhůru nohama. V redakci Národní politiky dostali diplomatickou nótu rakouského ministra zahraničí Gyula Andrássyho. Spěchající redaktor, aniž by čekal na kompletní překlad složitého diplomatického textu, vyvěsil do výlohy deníku jediné slovo: PŘÍMĚŘÍ. K tomu připojil příslib: „Podrobné zprávy vyvěsíme za chvíli“ a z okna pro jistotu vystrčil český prapor.

U výlohy se začali shlukovat zvědaví Pražané. Když se později objevil celý text zmiňující „práva Čechoslováků“ (byť šlo jen o diplomatickou frázi v žádosti o příměří), vypuklo spontánní lidové nadšení. Davem se začala šířit značně zkreslená zpráva o kapitulaci monarchie a uznání československé samostatnosti.

Ve skutečnosti ale šlo o pouhý Andrássyho pokus o separátní příměří, které spojenci stejně odmítli. Rakousko-Uhersko kapitulovalo až o týden později. Ale kola historie se už roztočila.

Atmosféra v ulicích houstla každou minutou. Isidor Zahradník se na Příkopech ocitl uprostřed prvního průvodu manifestantů. Lidé kolem něj skandovali hesla o samostatnosti, mnozí ani přesně nevěděli, co se děje. Průvod rostl geometrickou řadou, až čítal tisíce nadšených vlastenců.

Zahradník, impozantní postava v kněžském oděvu, se brzy ocitl v čele davu, který ho vynesl na ramena. Jeho hlas, zvyklý na kázání v kostele i projevy v parlamentu, zněl jasně a přesvědčivě. U Staroměstské radnice se dav dožadoval vyvěšení českého praporu, následně se průvod přesunul na Václavské náměstí. To, co následovalo u sochy svatého Václava, se pak stalo jedním z klíčových momentů onoho převratového dne.

Kolem 11. hodiny vystoupil Isidor Zahradník na schody svatováclavského pomníku. Dav ztichl v očekávání. „Plná okna diváků, tu a tam zavlál prapor národní,“ vzpomínal. Neznámý muž mu podal trikoloru se slovy „Veď nás!“ Kolem se utvořil polokruh nadšených posluchačů.

Zahradníkův projev byl strhující a ve svém obsahu nekompromisní – odsoudil habsburskou nadvládu a vyhlásil svobodný československý stát. „Navždy lámeme pouta, v nichž nás týrali věrolomní, cizáčtí a nemravní Habsburkové. Jsme svobodni!,“ hřímal Zahradníkův hlas k jásajícímu davu. Lidé plakali dojetím a spontánně začali zpívat národní písně. Tento moment je dosud považován za vyhlášení československého státu a předběhl i oficiální vyhlášení republiky.

Zahradník však nezůstal jen u slov. Jako jeden z mála si uvědomoval, že revoluce se nemůže omezit jen na Prahu. Vydal pokyn železničářům, aby odstraňovali všechny symboly rakousko-uherské monarchie a díky jeho iniciativě se zpráva o převratu šířila po železnici do všech koutů země.

Když se objevily zprávy o možných násilnostech, Zahradník se osobně vydal do problémových míst. V Hybernské ulici se mu podařilo přesvědčit tisícihlavý dav ze Žižkova k zachování klidu a pořádku. „Lidé byli tehdy zřejmě slušnější i poslušnější,“ poznamenal později.

Zahradníkova rozhodnost a schopnost jednat v kritických chvílích nezůstala bez odezvy. V první československé vládě Karla Kramáře získal post ministra železnic. Byla to logická volba – jako jeden z mála politiků rozuměl železniční problematice a během převratových dní prokázal schopnost řídit tento strategický resort.

Ve funkci setrval pouhých osm měsíců a tím skončilo i jeho jeho působení v nejvyšších patrech politiky. Neodešel však do ústraní. Jeho zkušenosti a organizační schopnosti našly uplatnění v čele Státního obilního ústavu, klíčové instituce pro poválečné zásobování mladé republiky. Jako poslanec Revolučního národního shromáždění za agrární stranu se pak až do roku 1920 podílel na formování základů nového státu.

Jako pokrokový kněz se Zahradník také aktivně zapojil do reformního hnutí v katolické církvi. Jeho ambice vyvrcholily v létě 1919, kdy se ucházel o post pražského arcibiskupa. Když neuspěl, učinil překvapivé rozhodnutí – v prosinci téhož roku se rozloučil s kněžským stavem i řeholním životem. Ve věku 56 let pak začal zcela novou životní kapitolu: oženil se s Helenou Krämerovou a později se jim narodila dcera. Dramatický oblouk jeho života tak završil symbolický krok od služebníka církve k svobodnému občanu nové republiky.

Životní pouť tohoto pozoruhodného muže se uzavřela předčasně a nikoliv ve vlasti, kterou pomáhal osvobozovat. Isidor Zahradník zemřel ve Vídni 21. února 1926, když mu bylo pouhých 61 let.

Škoda, že dnes, když procházíme kolem pomníku sv. Václava, málokdo si vzpomene na muže v kněžském koláru, který zde před více než stoletím, když se „lámaly dějiny“, provolával svobodu naší země.

Zdroje:

28. říjen a první dny svobody: Když zlomeny okovy: Dějiny naší revoluce slovem i obrazem. Praha: E. Šolc, 1919.

ČADA, Václav. 28. říjen 1918: skutečnost, sny a iluze. Praha: Mladá fronta, 1988.

HUDEC, Rudolf. Cestou k osvobození: obrazy a vzpomínky 1848-1918. Praha: Ústř. svaz čsl. rotmistrů z povolání, 1924.

KLIMEK, Antonín. Říjen 1918: vznik Československa. Praha: Paseka, 1998.