Zápas o důstojné stáří: Jak se rodil důchodový systém za monarchie a první republiky

Na přelomu 19. a 20. století znamenalo stáří často velkou nejistotu. Lidé, kteří už nemohli pracovat, byli odkázáni na pomoc rodiny, sousedů nebo charity. A když nikdo nepomohl? Zůstala jen bída, žebrota, nebo chudobinec. Mít ve stáří z čeho žít nebylo právem, ale štěstím.

Cesta k důchodovému systému, jak ho známe dnes, byla dlouhá a klikatá. Začala ještě za Rakouska-Uherska a pokračovala za první republiky, která převzala to staré a zkoušela to vylepšit. Nešlo jen o zákony, šlo o to, jak se mění společnost, solidarita a představa, co vlastně znamená důstojné stáří.

V 19. století důchod dostávali jen vybraní lidé – např. vysloužilí vojáci, úředníci nebo drážní zaměstnanci. Ostatní si museli poradit sami. A když zestárli nebo onemocněli, bylo to hlavně na jejich rodině (pokud nějakou měli).

V dávných časech se na stáří pohlíželo jako na soukromou záležitost. Kdo neměl úspory, často končil v bídě. Obce nebo církve občas pomohly, ale spíš výjimečně. Systém neexistoval. Jen improvizace.

Změny přišly, až když se Rakousko-Uhersko začalo inspirovat u sousedů. V Německu zavedl kancléř Otto von Bismarck v 80. letech 19. století nový systém sociálního pojištění: povinné, zákonné, a hlavně plošné.

Tento „bismarckovský model“ se skládal ze tří částí: nemocenské pojištění, úrazové pojištění, a starobní s invalidním pojištěním. Placení se dělilo mezi zaměstnance, zaměstnavatele a stát. A hlavní myšlenka? Kdo celý život pracuje, má mít ve stáří nárok na pomoc, ne prosit o almužnu.

Monarchie tuto inspiraci převzala a začala pomalu jednat. V roce 1888 bylo zavedeno nemocenské pojištění a v roku 1889 následovalo úrazové. Teprve v roce 1906 (platné od 1907) přišlo penzijní pojištění, tedy první oficiální důchodový zákon.

Ten platil hlavně pro úředníky, dělníky a zaměstnance větších firem. Důchod byl vyplácen po dosažení 65 let, pokud člověk platil pojištění aspoň 10 let.

Jak to vypadalo v praxi? Například dělník, který pracoval celý život, mohl dostat roční důchod v řádu několika stovek korun. Pro srovnání: kvalifikovaný dělník vydělal kolem 3–4 korun denně, tedy asi 1000 korun ročně, důchod tak pokrýval zhruba třetinu předchozího příjmu.

Nevystačilo to, ale byl to začátek. Poprvé v historii stát řekl: „Když pracuješ celý život, zasloužíš si aspoň něco.“

Když v roce 1918 vzniklo Československo, převzalo rakouské zákony. Bylo to praktické – nový stát neměl čas vymýšlet vše od nuly. Ale brzy se ukázalo, že starý systém nestačí.

Společnost se rychle měnila. Urbanizace, industrializace, dozvuky války – to vše vytvářelo tlak na lepší sociální zajištění. A s ním přišla i potřeba reformy důchodového systému.

V roce 1924 vznikla Ústřední sociální pojišťovna. Poprvé se důchodový systém začal spravovat centrálně a efektivněji. Zároveň byl přijat zákon č. 221/1924 Sb., který sjednotil pojištění pro nemoc, invaliditu i stáří.

Do systému se začali zapojovat další lidé – nejen dělníci, ale i živnostníci, zemědělci nebo zaměstnanci malých firem. Ti si ale museli platit vyšší pojistné a často měli nižší nároky.

Systém se sice rozšiřoval, ale řada lidí zůstávala mimo – třeba ženy v domácnosti, sezónní dělníci nebo drobní rolníci. Zákon byl náročný na doložení příjmů, a mnozí nesplňovali podmínky. Přesto byla republika na dobré cestě. Důchod už nebyl jen milostí nebo výsadou – pomalu se stával právem.

Důchod v první republice nebyl nijak závratný. Pohyboval se mezi 400 až 1000 korunami ročně.

Pro lepší představu: dělník si vydělal kolem 500 korun měsíčně, chléb stál 2–3 koruny za kilo, nájem malého bytu na okraji města kolem 100–150 korun měsíčně. Důchod tedy pokrýval zhruba čtvrtinu běžných výdajů. Většina seniorů tak musela dál pracovat nebo spoléhat na rodinu.

Získat důchod nebylo samozřejmé. Bylo třeba dosáhnout stanoveného věku (většinou 65 let), mít odpracovaný a pojištěný určitý počet let (často 10 a více), a žádost musela být schválena.

Státní zaměstnanci měli zvláštní penzijní fondy, a tedy lepší podmínky. Vdovy dostávaly 50–70 % manželova důchodu, sirotci měli nárok jen do určitého věku.

Důchodce první republiky si odpočinek moc neužil. Mnozí dál pracovali – jako vrátní, školníci, na venkově třeba obdělávali malá pole. Bydlení se lišilo podle postavení – bývalí úředníci mohli mít vlastní byt, dělníci často bydleli u dětí nebo v podnájmu. Kdo nikoho neměl, končil ve starobinci.

Průměrný věk dožití byl kolem 55 let. Mnozí se důchodu ani nedožili. Stáří bylo spojeno spíš s chudobou a ztrátou společenské hodnoty než s klidným stářím. Lidé se snažili přežít různě: spoléhali na pomoc rodiny, přivydělávali si drobnými pracemi, využívali úspor nebo majetku, zapojovali se do podpůrných spolků, nebo žádali o chudinskou podporu.

Důchodový systém byl častým tématem veřejných debat. V parlamentu, v novinách i na náměstích se řešilo, kdo má nárok a jak má vypadat důstojné stáří.

Vedle státu fungovaly různé penzijní fondy, zaměstnanecké spolky, charity a církevní organizace. Velké firmy jako Baťa nebo Škodovka měly vlastní penzijní systémy pro své zaměstnance. Společně tvořily základy budoucího sociálního státu.

Z té doby pochází důležité myšlenky: solidarita mezi generacemi, pojistný princip: kdo platí, má nárok, zásluhovost nebo čím víc odvádíš, tím víc dostaneš. Tyto principy tvoří základ i dnešního důchodového systému.

Důchodový systém, jak ho známe, tedy nevznikl ze dne na den. Dnes ale čelíme jiným výzvám.

Česká populace stárne rychlým tempem – zatímco v minulosti připadali na jednoho důchodce přibližně tři až čtyři pracující, dnes jsou to už jen dva a podle prognóz bude za dvacet let tento poměr jeden ku jedné. Tento trend klade stále větší tlak na udržitelnost důchodového systému. Ale princip zůstává: kdo pracoval, měl by mít nárok na důstojné stáří.

————

Doporučená literatura a zdroje:

HRDÝ, Milan. Hlavní zásady vývoje důchodového pojištění na území dnešní ČR od konce 19. století po současnost [online]. Praha, 2021. Disertační práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta.

TOMEŠ, Igor a RÁKOSNÍK, Jakub. Sociální stát v Československu: Právně-institucionální vývoj v letech 1918–1992. Praha: Karolinum, 2010.