Článek
„Nebýti novinových článků, ani bych si nebyla uvědomovala, že moje vystoupení v prvém českém filmu propůjčuje mi jistou významnost,“ napsala později ve svých vzpomínkách Berta Friedrichová-Reimannová (1829–197), která se ve snímku Jarní sen starého mládence (1910) objevila v roli půvabné Lilly. Ale zatímco v biografu běžel její první (a zároveň poslední) film, hlavní představitelka stála na divadelních prknech kdesi na venkově. Nepřišlo jí to důležité. Její místo v historii české kinematografie ale zůstává nezpochybnitelné – navždy bude zapsána jako první česká filmová herečka.
Berta Friedrichová-Reimannová se narodila 26. ledna 1892 v samém srdci staré Prahy, v domě U Pěti tykví v Michalské ulici č. 440. Tento původně gotický dům s raně barokní úpravou, zdobený sousoším sv. Huberta s jelenem, byl němým svědkem nejen jejích prvních kroků, mimo jiné ale také posledních dnů jednoho z nejvýznamnějších českých obrozenců (od roku 1867 zde žil a 21. listopadu 1870 zemřel Karel Jaromír Erben).
Budoucí slavná rodačka tohoto domu, Berta Friedrichová-Reimannová, vyrůstala jako dcera poštovního doručovatele Hynka Friedricha a Mathyldy Havlíkové z Podsedic ve zcela skromných poměrech. Protože ale Berta již od útlého věku projevovala mimořádný talent a zájem o umění, rodiče ji v tom podporovali.Její cesta k divadlu začala studiem na Českoslovanské akademii hudby a zpěvu v Praze a časem se dostala pod křídla legendární herečky Marie Hübnerové. Její talent nezůstal dlouho nepovšimnut a brzy následovalo angažmá v Blažkově Východočeském divadle. Kritika si všímala její přirozené lehkosti v rolích naivek a předpovídala jí zářnou budoucnost.
Později působila Berta Friedrichová-Friedmanová také ve Smíchovském intimním divadle, kde zažila období svého největšího divadelního rozkvětu. Vrcholem její kariéry mělo být angažmá ve Vinohradském divadle, nakonec ale z „rodinných důvodů“ tuto nabídku odmítla.
Dům U Pěti tykví (později také U Jelena) v Michalské ulici byl v roce 1932 zbořen a nahrazen stavbou novou.
Setkání s kinematografem
Bylo jí necelých devatenáct let, když ji Malostranské besedě v roce 1910 oslovil nedostudovaný architekt a filmový nadšenec Jan Kříženecký s návrhem účinkování ve filmu. Přišel se tam podívat společně se Josefem Švábem-Malostranským (prvním českým filmovým hercem), když právě zkoušela s divadelními ochotníky. Po zkoušce ji vyhledal a svěřil se jí, že má v úmyslu „kinematografovat“ komickou hru s herci a že nyní hledá představitele a role neteře Lilly je prý pro ni jako dělaná.
„Prostá prázdninová venkovská idylka: strýc lesník, do jeho neteře zamilovaný starý omšelý mládenec, jeho stárnoucí hospodyně, toužící získati jej pro sebe a studentík, zapřádající s neteří milostné sny, toť jednající osoby,“ popisovala paní Berta svými slovy po letech děj filmu Jarní sen starého mládence. Potud vzpomínky herečky.
S autory filmu je to ale poněkud zamotané a historici doposud nedospěli k přesvědčivým závěrům, kdo byl autorem, resp. režisérem snímku. S největší pravděpodobností se na produkci podílel Antonín Pech a jeho společnost Kinofa. Co se týče režie a kamery, historické prameny (a samotný Národní filmový archiv) je připisují buď moravskému fotografovi a ochotnickému herci Josefu Křičenskému (ve filmu si zahrál hlavní roli), anebo naopak již zmíněnému Janu Kříženeckému. Protože se ale ani film, ani žádné bližší údaje z doby vzniku nedochovaly, patrně nebude možné ani jedno tvrzení do budoucna potvrdit.
V roli starého mládence Tobiáše obsadil režisér (ovšem který to byl?) Josefa Křičenského, další postavy ztvárnili herci Ferry Seidl (student), Otto Zahrádka (lesník) nebo ředitel holešovického divadla Urania Bohumil Kovář (pan domácí).
Natáčení probíhalo mezi roky 1910–1911, některé scény se natáčely i po několikaměsíčních pauzách. To když se prý „sehnaly peníze na nový filmový kotouček.“ Za účinkování v oné „kinohře“ měl být paní Bertě nabídnut honorář padesát korun. Na tehdejší dobu to byla suma slušná, ale jak herečka později vzpomínala, peníze nebyly hlavním důvodem, proč roli přijala. K filmové roli ji přivedla prostá zvědavost – chtěla poznat kouzlo této nové atrakce zblízka. Film už tehdy nebyl považován za podřadné umění a v Německu i Francii se na plátně objevovaly divadelní hvězdy, jejichž jména přitahovala do biografů davy diváků.
„Tak mladá a už tak zkažená.“
„Horší bylo to s tím filmováním samým a postup práce byl velmi těžkopádný. Nebylo žádné technické výzbroje a světelných vymožeností, pracovati se dalo, jen když svítilo sluníčko, nebylo zkušeností ani v líčení, ani v hereckém, pro film tak nutném, specielním podání,“ vzpomínala Berta na průběh natáčení, které započalo v srpnu 1910.„Natáčelo se mnoho v Uranii, někdy v Lobkovické zahradě pod Petřínem a nejvíce v Kunratickém mlýně a nejbližším jeho okolí, kam dojíždělo se kočárem. O nějakém pohodlí pro maskování a převlékání nebylo však nikde ani stopy a improvisovaná šatna byla hned na sýpce ve mlýně, s lískami plnými sušených švestek, hned v malé světničce zámeckého zahradníka.“
Zvláště úsměvně dnes působí vzpomínka paní Berty na natáčení milostné scény, kterou zpovzdálí sledovalo několik zvědavých venkovanek, pracujících na blízkém poli: „Byli jsme právě v nejlepším zkoušení, když náhodou byla jsem nucena upříti zrak v tu stranu, kde každý můj pohyb sledovala dychtivě jedna z žen, která nejen že snažila se napodobovati či karikovati každé moje gesto, nýbrž doprovázela vše i málo lichotivými poznámkami… ‚Tak mladá a už tak zkažená‘ – patřilo mně.“
Milovníček hrál na kytaru, loďka měla díru a nabírala vodu a pan Křiženecký zoufale volal Vydržte!, protože měl pár posledních metrů a na nové neměl.
Na svoji premiéru musel 240 metrů dlouhý film Jarní sen starého mládence počkat až do 7. února 1913, která se odehrála v kině Illusion na Václavském náměstí č. 22 v Praze. Když byl připraven k uvedení, nenašel se na dlouhou dobu ani jediný majitel biografu, který by film od neznámé produkce koupil. Za jediný, byť neověřený doklad o osudu jedné kopie filmu můžeme považovat sdělení Křiženeckého (anebo Kričenského?) paní Friedrichové-Reimannové, že v té době byla jedna z kopií prodána do Anglie. Po roli Lilly se každopádně tato herečka na filmové plátno už nikdy nevrátila.
Reklama kina Illusion zve na promítání filmu „Jarní sen starého (pražského) mládence"(1913).
Lásky mimo filmové plátno
Osobní život Berty Friedrichové-Reimannové byl podobně pestrý jako její umělecká dráha. V roce 1916 se herečka provdala za vinohradského obchodníka a kabaretiéra Pravoslava Picka (1890–1933), mimo jiné čestného ředitele Vinohradské zpěvohry. Manželství však vydrželo pouze do roku 1925. Je tedy možné, že právě jejich rozluka stojí za koncem její kariéry.
Druhý sňatek s ředitelem továrny KERAM Arnoštem Reimannem (1881–1967) přivedl paní Bertu do otcova rodného Rakovníka, kde začala nová kapitola jejího života. V domě č. 128 na Husově náměstí, kde manželé bydleli, si ve 30. letech otevřela vlastní hudebně-dramatickou školu. Pořádala také večery s významnými umělci a aktivně se podílela na kulturním životě města.
O životě Berty Friedrichové-Reimannové během protektorátního období víme jen to, že události po roce 1939 nejprve zasáhly manželovu továrnu KERAM, známou výrobou dlaždic a obkladaček. Po nucené emigraci židovského majitele Artura Broka do Kanady byla firma následně pohlcena konkurenční rakovnickou šamotkou RAKO a Arnošt Reimann byl pro svůj rovněž židovský průvod propuštěn. Teprve až v únoru 1945 dostal povolání do jednoho z posledních transportů do Terezína a přežil.
Paní Berta Friedrichová-Reimannová, kameraman Vlastimil Kosík a asistentka Květa Lehovcová v Mariánských Lázních při natáčení dokumentu Její první film (1973).
Poslední období života prožila paní Friedrichová-Reimannová v domově důchodců v Mariánských Lázních a dočista se na ni zapomnělo. Pouhé tři roky před její smrtí ji ale navštívil filmový štáb dokumentaristy Jiřího Lehovce, který se o živoucí legendě dozvěděl od Zdeňka Štábla z Českého filmového ústavu (zrovna zpracovával tvorbu Jana Kříženeckého).
Tehdy osmdesátiletá první česká filmová herečka zavzpomínala před kamerou na své jediné, avšak krátké filmové dobrodružství. „To pak byla již nová a jiná kapitola,“ uzavřela své vyprávění. S odchodem Berty Friedmanové-Reimannové pak 9. září 1975 odešel poslední pamětník ducha průkopnické generace českého filmu.
..........................
Zdroje:
KINO. Praha: Československé filmové nakladatelství, 1972, roč. 27, č. 10, s. 11 (11. 5.).
MIČKA, Ladislav. Kulturní tvář Rakovnicka. I. část. Rakovník: Okresní muzeum a galerie, 1976.
NAVRÁTIL, Antonín. Jiří Lehovec. Praha: Československý filmový ústav, 1984.
ŠTÁBLA, Zdeněk. Český kinematograf Jana Kříženeckého. Praha: Československý filmový ústav, 1973.
Národní politika. Praha: V. Nedoma, 7.2.1913, 31 (37, odpolední vydání).
Od kolébky stále výš: vzpomínka k jubileu 25 let českého filmu. Praha: Čefis, Československá filmová služba, 1935.
Turistické noviny: Turistické novinky a zajímavosti z Rakovníka a okolí. 2018.
Vzpomínky na počátky českého filmování. Rakovnické noviny, 1935, roč. 6, č. 37 (13. 9.).
