GALERIE: Lidé jako my? Barevné portréty Pražanů ze století páry

Hledí na nás z fotografií starých víc než sto padesát let. Muži v cylindrech či uniformách, ženy v krajkách, děti v roztomilých šatičkách. Najednou vidíme, že měli modré oči, nebo hnědé. Že jejich šaty byly vínové, nikoliv jen „tmavé“. Že květina na stolku byla červená, ne jen nějaká šedá skvrna.

Staré černobílé fotografie, takzvané kabinetky, jsem pro účely článku zrestaurovala a pomocí umělé inteligence jim vrátila barvy. Nevím, jak to vnímáte vy, ale pro mne je to jako otevřít okno do minulosti a připomenout si, že tam žili lidé jako my.

Vybrané snímky pocházejí převážně z šedesátých až devadesátých let devatenáctého století a vznikly v renomovaných pražských ateliérech jako Langhans, H. Eckert, Corso, F. Hassel, H. Fiedler, J. Bartoš, J. Steffel. Jména, která dnes nikomu nic neříkají, ale kdysi znamenala prestiž.

Většina těch, kdo na těchto fotografiích pózují, patřila ke střední a vyšší vrstvě. Fotografie byla drahá. Pro spoustu lidí byla návštěva ateliéru životní událostí – možná dokonce jediná, kdy se nechali zvěčnit. Proto ty nejlepší šaty, proto strnulý výraz a ruce složené v klíně, jako by se báli pohnout.

Vizitkové portréty či kabinetky (z francouzského carte de visite) měřily obvykle nějakých deset krát čtrnáct centimetrů a byly nalepené na tvrdém kartonu. Vkládaly se do dopisů, darovaly přátelům, schovávaly do rodinných alb. Byly to vizitky, vzpomínky, důkazy existence.

S rozvojem technologií jako daguerrotypie, albuminového tisku či želatinových desek se fotografie postupně stávala dostupnější. V Praze vyrůstaly ateliéry se skleněnými střechami a malovanými kulisami od Malé Strany po Vinohrady. Návštěva fotografa se stala rituálem – obléci nejlepší šaty, učesat se, posadit a zadržet dech. A pak týdny čekat, jestli se to povedlo.

Dívám se na ty tváře a přemýšlím, co si asi mysleli, když tam takhle seděli? Bolely je ty šněrovačky? Vadilo jim, že musí být vážní, i když se jim chtělo smát? Vrátili se domů a řekli si: To jsem opravdu já?

Byli to lidé jako my. Jen z jiné doby.​​​​​​​​​​​​​​​​

A na závěr ještě ukázka PŘED – PO