Článek
První rozhlasové fólie byly křehké a nespolehlivé. Voskové plátky pojmuly sotva tři minuty záznamu. Právě na nich zůstaly zachyceny hlasy, které by jinak navždy zmizely.
Gramofonový archiv Československého rozhlasu začal vznikat kolem roku 1930, tedy zhruba sedm let po zahájení pravidelného vysílání Radiojournalu. První záznamový materiál tvořily voskové kotouče, později je vystřídaly želatinové a hliníkové fólie.
Zaznamenávalo se téměř vše: projevy politiků, dokumentární reportáže, lidové písně, zvukové snímky přírody, koncerty i rozhlasové hry.
Především se ale uchovávaly hlasy. Hlas prezidenta T. G. Masaryka. Projevy Edvarda Beneše. Operní umění Emy Destinnové, Otakara Mařáka a bratří Burianů. Josef Suk, Otakar Ostrčil, J. B. Foerster. Vedle nich Thomas Mann, L. N. Tolstoj, anglický král Eduard VIII. nebo Jiří VI.
Původní voskové fólie postupně střídaly šelakové desky a později i komerční gramofonové nahrávky. Do roku 1939 archiv obsahoval přes 50 000 tvrdých gramofonových desek a 15 000 fólií s více než pěti tisíci záznamy. Uloženy byly v padesáti trezorech a speciálních pancéřových skříních.
Materiál měl jako surovina malou cenu. Jako svědectví doby byl ale nenahraditelný. Šlo o největší a nejbohatší gramofonový archiv svého druhu ve střední Evropě.
Budova Československého rozhlasu na Vinohradské třídě v Praze, 30. léta 20. stol.
Rozkaz zněl: roztavit
Přišla okupace. Německá správa dobře věděla, co v archivu leží. Z Berlína dorazil rozkaz české desky vyřadit a přetavit jako surovinu pro nové německé lisování. Do Prahy přijel revisor berlínského rozhlasu s jediným úkolem: vytřídit vše, co bylo podle nacistických úřadů „zbytečné“.
Zvláštní pozornost směřovala na politické záznamy z let 1933 až 1939. Projevy, parlamentní debaty i rozhlasové reportáže první republiky měly zmizet úplně. Zakázána byla americká a ruská hudba. Mizely anglické nahrávky i populární šlágry.
Za každou nedoloženou desku hrozila pokuta deset tisíc korun.
Během prvních osmnácti měsíců okupace nacisté zničili více než tisíc desek. Inventura přitom ještě ani nebyla dokončena.
Zachránce Hubička
Tajemník rozhlasu Václav Hubička, který archiv budoval od roku 1930, reagoval po svém.
Desky začal postupně rozptylovat do soukromých bytů rozhlasových zaměstnanců, na půdy, do sklepů i za falešné příčky. Bedny označoval nápisem „Technické součástky“, aby při kontrolách nevzbuzovaly pozornost. Ze skladu na Smíchově nechával fond po částech odvážet po Praze i na venkov.
Přepisovaly se seznamy i kartotéky. Německá evidenční čísla překryla původní signatury. Co bylo vedeno jako vyřazený materiál určený k přetavení, mohlo ve skutečnosti končit ve sklepě některého z rozhlasových zaměstnanců. Při kontrolách tak němečtí revizoři nacházeli jen část skutečného fondu.
Nebyl sám. Archivář Josef Karásek a další pracovníci oddělení riskovali každý den. Část desek byla formálně vykazována jako surovina pro firmy. Ve skutečnosti tak mizela z dosahu německé kontroly.
Zvlášť pečlivě byly ukrývány politické záznamy a kovové matrice, ze kterých bylo možné znovu lisovat desky. Právě ty představovaly nenahraditelné svědectví první republiky.
Lví silou
V květnu 1945 se ukázalo, proč mělo smysl archiv zachránit.
Když v sobotu 5. května vybuchla v budově rozhlasu první bomba, Hubička okamžitě vydal příkaz strašnické stanici: vysílání nesmí přerušit.
Gramofonová hudba a hlášení šly dál přes dvě telefonní linky. Za čtvrt hodiny se ze sklepa ozvaly sokolské pochody.
V neděli v noci se Hubička vydal pěšky domů na Letnou přes Žižkov. Musel opakovaně lehnout na zem. Střelba nepřestávala. Z bytu udržoval telefonické spojení se Strašnicemi, které žádaly další desky. V pondělí se vrátil zpět do rozhlasu, vybral potřebné nahrávky a zajistil jejich dopravu na vysílač.
Ve sklepech domů, kde měli lidé přijímače, zněl za kanonády Kmochův pochod „Lví silou“ a další sokolské pochody, které Hubička před lety zachránil před roztavením.
Rozhlasový pracovník Jaroslav Skrbek prošel 9. května kolem pobořené budovy rozhlasu s vytlučenými okny. V jednom z nich viděl stát Hubičku, jak se dívá na ulici, kde ještě ležely barikády a tramvajové vozy položené napříč. Skrbek na něj zdola zavolal.
Hubička sešel dolů a provedl ho demolovaným vnitřkem. Měl, jak Skrbek popsal, „poněkud strhané rysy v tváři.“
V pancéřových skříních zůstaly stopy po kulkách. Vedle jednoho z trezorů ležel ještě nevybuchlý granát.
Přežil ale hlas Masarykův. Přežily operní nahrávky a sokolské skladby, které pak burcovaly Prahu v květnu 1945. Díky několika odvážným lidem přežila podstatná část zvukového svědectví první republiky.
