Článek
První zmínky o pyrotechnických produkcích se v hlavním městě objevují už v 16. století. Lidé je sice obdivovali, ale zároveň se jich obávali. Oheň, kouř a padající zbytky raket představovaly ve městě plném dřevěných staveb značné riziko. Proto se postupně prosazovalo, aby se ohňostroje konaly u řeky.
Už roku 1564 se objevují snahy o regulaci těchto podívaných. Zákazy se netýkaly ohňostrojů samotných, ale místa jejich konání. Oheň měl zůstat stranou: na březích, v bezpečné vzdálenosti od domů a kostelů. Přesto k nehodám docházelo.
Ne všichni totiž tato pravidla respektovali.
Městské úřady proto reagovaly poměrně razantně. Pokud se ohňostroj konal u řeky příliš blízko domů, vina byla přísně trestána. Roku 1564 byl například vážený pražský knihkupec jménem Sixta potrestán za to, že „dopustil pouštění ohnivých trubiček na břehu“.
Ani přes zákazy a regulace se však nebezpečí nedařilo zcela odstranit. V době vlády Rudolfa II. se proto ohňostroje konaly převážně na Petříně, záměrně stranou od hustě obydleného městského prostoru.
Nebyla to přehnaná opatrnost.
Roku 1607, při slavnosti na počest svatého Jakuba, dal španělský vyslanec na Hradčanech odpálit rakety. Výsledek byl katastrofální: pět domů v blízkosti hradu vyhořelo. Podobné události definitivně potvrdily, že oheň do města nepatří — a že nejbezpečnějším místem pro slavnostní produkce je voda.
Vltava jako divadelní kulisa
Široká hladina Vltavy nabízela ideální podmínky. Bezpečný odstup, otevřený prostor a přirozenou ochranu proti šíření ohně. Oheň se v řece odrážel, kouř se lépe rozptyloval a diváci měli dostatek prostoru i výhledů. Rakety bylo možné vypalovat z lodí nebo z dočasných konstrukcí nad vodou, aniž by hrozilo, že jiskry dopadnou na střechy domů.
Řeka se tak stala nejen technickým řešením, ale i scénou.
Jedna z nejstarších doložených velkých produkcí se odehrála roku 1667, při příležitosti narození nejstaršího syna císaře Leopolda I. Slavnostní regata s ohňostrojem probíhala u Starého Města a patřila k největším veřejným událostem své doby.
Barokní ohňostroje nebyly nahodilou zábavou, ale propracovanými scénografiemi. Na lodích a plošinách vznikaly konstrukce s nápisy, erby, iniciálami a symboly. Oheň zde nebyl chaotický — měl řád, sled i význam. Používaly se různé typy pyrotechnických efektů, včetně takzvaných girandol, při nichž bylo najednou odpáleno větší množství raket.
Diváci přitom nesledovali jen nebe, ale i hladinu řeky, kde se světlo odráželo a násobilo účinek celé podívané.
Z dobových zpráv víme, že ohňostroj nebyl vnímán pouze jako zábava. Byl chápán jako symbol moci, prosperity a božského řádu. Oheň měl oslavovat panovníka, dynastii i město samo.
Regata u novoměstského břehu (r. 1667) – Písmena LFM představují: Leopold, Ferdinand, Markéta
Zrození tradice
Zvláštní na těchto produkcích bylo i to, že je Praha začala pořádat jako veřejné události. Nešlo o uzavřené dvorské slavnosti, ale o podívané přístupné širokým vrstvám obyvatelstva. Mosty, břehy i okolní ulice se při nich plnily lidmi a na chvíli se stávaly společným prostorem, kde se setkávali měšťané, řemeslníci i šlechta.
Tyto rané ohňostroje položily základ tradici, která v Praze přetrvala po staletí. Není náhodou, že se právě v této době v Praze upevňuje i kult svatého Jana Nepomuckého, světce spojeného s vodou, mosty a řekou. Ačkoliv se technika zdokonalila a rizika se snížila, základní princip zůstal stejný.
Noční nebe se nad Prahou vždy na chvíli rozzářilo.
