Měl dvě stě krámů s čokoládou. Kdo byl „pan Rupa“ a proč se na něj zapomnělo?

Na seznamu lidí, které měl ONV v Praze 2 v roce 1952 vystěhovat z Prahy v akci B, stojí pod číslem 30 „Pachl Rudolf, Lipová 523/13“. Kolonka s datem vystěhování zůstala prázdná. Ještě téhož roku se Rudolf Pachl odstěhoval do Radošovic u Říčan a o rok později zemřel.

O dvacet let dřív mu patřila celá jedna strana nuselské Palackého třídy. Jeho čokoládu Rupa prodávalo skoro dvě stě vlastních krámů.

V srpnu 1930 vyhlásili cukráři bojkot čokolády z nuselské továrny Rupa. Ta totiž ve své podnikové prodejně prodávala zlomkovou čokoládu, tedy úlomky a polámané tabulky z výroby, za 12 Kč za kilo. Bylo to asi o pětinu levněji než dřív. Cukráři, kteří od Rupy zboží odebírali, se cítili poškozeni a přestali u ní objednávat. A majitele Rudolfa Pachla se snažili donutit, aby zase zdražil. Bojkot zabral. Do ledna přišla Rupa o víc než polovinu zakázek.

Pachl si ale poradil jinak. Místo přes cukráře začal prodávat ve vlastních krámech. Na jaře 1931 jich měl v Praze šestnáct. Tisk to nazval „Baťovou prodejní metodou v čokoládovém průmyslu“.

Továrník Rudolf Pachl se narodil 16. dubna 1878 v Jirkově u Chomutova. Začínal jako lahůdkář u pražského Lipperta a už v roce 1902 si otevřel vlastní obchod v Panské ulici. K svátkům tu nabízel „pravé štyrské kapouny a poulardy“. Zároveň začal zastupovat podmokelskou čokoládovnu Otto Rüger.

První vlastní čokoládu zkoušel vyrábět v dílně za krámem. Kupoval údajně ve velkém zlomkovou a zmetkovou čokoládu přímo ve Švýcarsku a dělal z ní levné, a přitom kvalitní cukrovinky. Později vyráběl i podle švýcarských receptů.

Pachlova první žena Gisela zemřela ve čtyřiadvaceti. Brzy nato se Pachl oženil s Karolinou Kohnovou a narodil se jim syn Jan (1909).

Od roku 1915 začal vyrábět v malé továrně na dnešním náměstí Jiřího z Poděbrad na Vinohradech a do konce roku v ní pracovalo kolem čtyřiceti dělníků. Jméno značky složil z prvních dvou písmen svého jména a příjmení, RUdolf PAchl. V literatuře se často uvádí, že název RUPA vznikl až v roce 1934. Ve skutečnosti si Pachl známku registroval o devatenáct let dříve.

Časem si mohl dovolit koupit v Nuslích čtyři sousední činžovní domy a v jejich dvorech začal budovat větší prostory pro výrobu. Továrna se sem přestěhovala v březnu 1917. Noviny psaly, že mu patří „celá jedna strana Palackého třídy“, dnešní Táborské.

Rupa jako vůbec první čokoládovna postavila prodej na vlastních filiálkách a jako jediná nakonec prodávala výhradně v nich. Ze šestnácti krámů na jaře 1931 jich bylo o čtyři roky později kolem 190. Dlouho tak stála mimo zamýšlený cenový kartel konkurenčních čokoládoven a místo zdražování zvažovala další zlevnění. Když pak kartel v prosinci 1935 přece vznikl, zasedl Pachl v jeho tříčlenném předsednictvu. Kartel vydržel jen něco přes rok.

V roce 1932 koupila Rupa v Modřanech areál po francouzské likérce Hobé. Před ní se tu vystřídala pila, výroba dřevité vlny, zapalovačů, dámských klobouků i marmelády. Firma pak ročně zpracovala sto vagonů kakaa na pět set vagonů čokolády.

Tempo zastavila až vláda. Nařízení z července 1935 zakázalo zřizovat nové tovární prodejny. Když Rupa přesto ohlásila devět nových prodejen, magistrát v Praze XII jejich provoz s okamžitou platností zakázal. Pachl se proto obrátil do ciziny. V roce 1936 ohlásil filiálky v Paříži, Rijece, Káhiře, Alexandrii a Port Saidu, výhledově v Sýrii a Maroku. O Vánocích 1936 pracovalo pro Rupu kolem dvou a půl tisíce dělníků a dělnic.

V září 1938, po vyhlášení stanného práva v pohraničí, fotografoval reportér v Karlových Varech zdemolovanou prodejnu Rupy. Před rozbitými výlohami stáli dva policisté. Po záboru pohraničí přišla firma o čtyřicet prodejen.

Po Mnichovu se Rupa ocitla na seznamu firem s nečesky znějícím jménem. Pachl odpověděl rodokmenem. Arciděkanský úřad v Domažlicích potvrdil, že Pachlové byli katolíci až po mydláře Adama Pachla, narozeného roku 1768. Když pak v únoru 1939 visely v prodejnách Rupy plakáty Národní pomoci, přišly do redakce Venkova stížnosti. List odpověděl, že je firma dostala právě na základě rodokmenu.

Ale není to tak jednoduché. Rodokmen sledoval jen otcovu linii. Pachlova druhá žena Karolina, která zemřela v roce 1929, pocházela z židovské rodiny. Jejich syn Jan, budoucí nástupce, byl proto z pohledu okupantů míšencem prvního stupně.

Karolinin pohřeb se v září 1929 konal z obřadní síně izraelitského hřbitova ve Strašnicích.

Za okupace Němci přejmenovali Palackého náměstí na Rudolfsplatz. Václav Kaplický zapsal v kronice Ďáblem posedlí rozhovor z tramvaje. Cestující se ptá průvodčího, jakého Rudolfa to náměstí je. „Možná, že je to taky Rudolfa Pachla z Rupy. Přes to náměstí se jede do Modřan…“

Co se s firmou za okupace dělo, prameny popisují protichůdně. Podle výpovědi z roku 1964 Pachla nacisté „jako žida“ zbavili majetku a komisařským vedoucím Rupy se měl stát vlajkař Josef Kraus. Podle jiného záznamu StB si naopak Pachl firmu udržel až do konce války.

Bývalý kriminální rada Rudolf Hrbek v roce 1953 vypověděl, že se na arizaci Rupy podílel Ervín Frankenbusch, konfident gestapa, který ve firmě před válkou pracoval jako úředník.

Za zmínku stojí i to, že za války pracoval v modřanské továrně jako daňový referent JUDr. Otto Fischl. Byl dlouholetým Pachlovým advokátem a byl Žid. Pachl ho prý v továrně skrýval.

Jisté je, že v březnu 1943 musela Rupa zavřít 140 prodejen. Z krámů, kterými kdysi obešla cukráře, jí zůstaly tři.

Začátkem roku 1944 zastavila Rupa výrobu v obou továrnách. Modřanskou továrnu zabral v březnu koncern Junkers pro výrobu leteckých motorů. V říjnu 1944 zatklo gestapo Pachlova syna Jana, který firmu vedl od roku 1936. Kvůli židovskému původu své matky byl až do konce války vězněn v pracovním táboře. Jeho manželka údajně předstírala duševní chorobu, aby ji místo do tábora poslali do ústavu.

V lednu 1946 Rupu znárodnili. Z barákové ubytovny, kterou u továrny postavil Junkers pro nuceně nasazené, se mezitím stal sběrný tábor Rupa. Byli v něm hlavně modřanští Němci a čeští kolaboranti, ale také zajatci, uprchlíci a děti, které na konci války ztratily rodiny. Do ledna 1947 jím prošlo kolem dvaceti tisíc lidí.

Otto Fischl se po válce stal vedoucím kontrolní komise ústředního aparátu KSČ a Pachlovy záležitosti při znárodnění připadly právě jemu. Rudolfa Pachla líčil jako „moc hodného člověka, který se zřekl dobrovolně své továrny“.

Syn Jan ještě zkoušel rozjet továrnu v Čadci na Slovensku. V květnu 1948 nakonec odjel s celou rodinou na vystěhovalecký pas, přes Curych a Londýn do Montrealu. S sebou si vezl patent na výrobu knoflíků ze zvířecí krve a v Kanadě ho využil. Později tam vedl několik továren na cukrovinky.

Ve Staré Boleslavi po něm zůstala vila, kterou si v letech 1937 až 1938 postavil podle projektu svého švagra Antonína Límana, a u ní malé umělé kryté kluziště. Jan ho dokončoval v září 1947 pro dceru Jarmilu, nadějnou krasobruslařku. Po jeho odchodu na něm v létě trénovala československá reprezentace. Květy v září 1954 napsaly, že se Únor 1948 panu továrníkovi natolik znelíbil, že „hbitě utekl i se svou slečnou dcerou do Kanady“.

Slečna dcera se v Kanadě jmenovala Carole Jane Pachl. V letech 1955 až 1957 byla třikrát mistryní Kanady a na olympiádě v Cortině 1956 skončila šestá.

V prosinci 1952 popravili právníka Otta Fischla spolu s Rudolfem Slánským. V materiálech k procesu figuruje i „velkokapitalista a daňový defraudant J. Pachl“, kterému měl Fischl umožnit odjezd i s majetkem za 22 milionů Kčs.

Pachlovo jméno zaznělo i přímo u soudu. Fischl tu „přiznal“, že s „přítelem, továrníkem Pachlem“ za okupace podplácel nacistického soudce Hermanna Zechnera. V roce 1948 mu prý zařídil povolení vyvézt majetek do Kanady a pomohl mu tak „okrást pracující lid“. U soudu už to nebylo 22, ale asi 70 milionů korun. Za své služby si měl Fischl vzít 120 000 Kčs. Který Pachl je tím míněn, to protokol neříká. Jan Pachl přitom strávil poslední půlrok války v pracovním táboře.

StB si otce a syna plete soustavně. V roce 1958 podle ní Rudolf „nyní v Kanadě“ sháněl architektu Límanovi auto ze západního Německa. Rudolf Pachl byl tou dobou pět let mrtvý a Líman byl Janův švagr.

Značku Rupa po roce 1948 nikdo nepotřeboval. Do modřanské továrny se v roce 1952 přestěhoval Orion a jméno Pachl už znělo jen soudní síní v procesu, který skončil rozsudky smrti. Značka se vrátila až v roce 1996, kdy ji se svolením rodiny Pachlů znovu začala užívat nová firma.

V únoru 1987 zastihly Jana Pachla floridské Boca Raton News na přehlídce čokolády. Sedmasedmdesátiletý bývalý továrník měl v koutcích úst drobky čokolády. „Potřebuje čokoládu každý den,“ řekla novinářům jeho žena Jarmila.

Zakladatel firmy Rudolf Pachl v Československu zůstal. Odstěhoval se nakonec do Radošovic u Říčan, kde si už před válkou postavil vilu. Ale i tu musel později prodat, aby měl z čeho žít.

Říčanský pamětník Dalibor Hofta si ho pamatoval jako „nevýrazného mužíčka“ s neokázalým chováním. Jako truhlářský učeň mu jednou přivezl na káře zboží a Pachl ho pohostil tekutou čokoládou. Vilu po něm vlastnil chirurg Antonín Lupač a později režisér Antonín Moskalyk.

Pod fotografií vily otiskl Říčanský kurýr v roce 2008 otázku „Kdo si dnes vzpomene na Rudolfa Pachla?“

_______

Prameny

Baťova prodejní metoda v čokoládovém průmyslu. Rozhledy zaměstnanců průmyslu a živností potravin, poživatin a nápojů. 28. 5. 1931, roč. 1, č. 11.

Archiv bezpečnostních složek, svazky k osobám Rudolf a Jan Pachl, Otto Fischl.

Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1953.

Boca Raton News. 11. 2. 1987.

KAPLICKÝ, Václav. Ďáblem posedlí.

Literatura

DVOŘÁK, Jan. Židovský agent Gestapa. Paměť a dějiny. 2021, roč. 15, č. 1, s. 38–52.

HOFTA, Dalibor. Postavy z ulic a domů (5). Říčanský kurýr. Březen 2008.