„Necourejte se pořád a zavřete dveře!“ Rodný list Československa byl v antikvariátu

Osnova má preambuli a třiatřicet článků. Alois Rašín tráví ve svém bytě probdělou noc na 28. října 1918 prací na konceptu zákona, kterým má následující den vzniknout československý stát. Nepíše ale na čistý papír, píše na Pantůčkův průklep. Škrtá a vpisuje. Ze třiatřiceti článků nechá pět nejnutnějších.

Některé věty od Pantůčka přebírá téměř doslova. Především tu nejdůležitější, aby „zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým“. Nový stát nemůže začínat od nuly. Musí převzít vše, co funguje.

Rašín se o této první verzi ve svých zápiscích nezmiňuje. Píše o zákoně, který „v noci z 27. na 28. října napsal“. Že psal tehdy přímo do Pantůčkova průklepu, věděl už za první republiky národohospodář František Xaver Hodáč. Na první koncept ale upozornil až právní historik Ladislav Vojáček z brněnské právnické fakulty, který prvnímu zákonu věnoval celou knihu. Zmíněná první verze prvního zákona se kupodivu dochovala a je uložena v archivu Národního muzea, stejně jako ta známější druhá.

Ráno přichází z Vídně zpráva, kterou Praha pochopí jako kapitulaci, a lidé vycházejí do ulic. Předseda Národního výboru Karel Kramář je s delegací v Ženevě, a tak převrat řídí ti, kdo zůstali doma.

O půl jedenácté se v místnostech Národního výboru v Obecním domě schází jeho předsednictvo. Antonín Švehla, Alois Rašín, František Soukup a Jiří Stříbrný. Čtveřice mužů se shodne, že přišla chvíle, na kterou se již dlouho připravovali. Během krátké porady rozhodne, že vydá zákon o zřízení samostatného státu a převezme místodržitelství. František Soukup si zapsal, že „nebylo tu vůbec žádné debaty“ a Rašín „nemusil nikoho strhovati“. Už ráno převzali Švehla se Soukupem Obilní ústav, který řídí zásobování země.

U Obecního domu si pak skupinka najme drožku a vydá se na místodržitelství převzít správu Čech. Místodržitel hrabě Coudenhove však není přítomen, jelikož ráno odjel rychlíkem do Vídně, a jeho zástupce považuje muže za českou deputaci. Švehla ho opraví. „Nikoliv! Nejsme žádnou deputací.“

Po poledni se drožka vrací přes Příkopy na Václavské náměstí. Na křižovatce s Jindřišskou a Vodičkovou vystoupí Stříbrný na sedadlo auta a mluví k lidem. Po něm Soukup. Když domluví, chytí Rašína za hlavu a políbí ho na čelo. Po jedné hodině už v ulicích hraje hudba. Do průvodu za výborem se přidává vojenská kapela, která jde zrovna na pohřeb.

Odpoledne přináší Rašín svůj koncept zákona do Obecního domu. Předsednictvo jej pročte a přizve právníky, kteří jsou zrovna po ruce. Jsou to Václav Bouček, Alfred Meissner a Lev Winter, který za války hájil vojáky před rakouskými vojenskými soudy. Podle Soukupa „všichni měli text v rukou a upravovali jej“.

Ještě za světla promlouvá František Soukup z balkonu Staroměstské radnice k tisícům lidí. Za šera se v Národním výboru podle Rašínova konceptu dotahují dva texty – provolání k národu a zákon. Kolem šesté přiveze starosta Sokola Josef Scheiner zástupce zemského velitelství k vyjednávání.

Kanceláře Národního výboru jsou malé a pořád v nich někdo je. Předsednictvo se proto přesouvá o patro níž do místností Českého pánského klubu, protože nahoře se nedá soustředit.

Klid není ani tady. Pořád někdo přichází a odchází a Rašín jednotlivce docela neslavnostně okřikuje: „Necourejte se pořád a zavřete dveře!“ Dramatik Jaroslav Kvapil, který byl svědkem situace, později poznamená, že „opravdu veliké dějinné chvíle mívají ve skutečnosti někdy tuze civilní ráz“. Po poradě přepisuje Rašín výsledný text pro plénum Národního výboru. Píše tužkou na obě strany malého listu papíru.

Kde v tom spěchu Rašín psal, o tom se vyprávělo různě. František Soukup napsal, že Rašín „sedl ke stolu“, Karel Čapek zase glosoval, že to bylo „na stěně“. Papír samotný napovídá, že na rovné podložce to nebylo. Řádky se vlní a písmo místy uhýbá.

Pod čistopis připojí podpisy pětice, které se bude říkat muži 28. října. Antonín Švehla, Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný a Vavro Šrobár, jediný Slovák mezi nimi, který je zrovna v Praze a hodí se k tomu. Text pak přepíšou na stroji v několika kopiích pro členy výboru. Další kopie odletí do redakcí ještě dřív, než o zákoně kdokoli hlasuje. Večer ho předčítají v divadlech a telegrafují do okresů.

Plénum se sejde po šesté večer v památné síni Julia Grégra. Herben by namítl, že „tento den nemá hodin a časového měřítka“. Předsedá Švehla a Rašín přednáší návrh. Rozpravu otevře poslanec František Modráček. Připomene, že Masaryk už v zahraničí stojí v čele české vlády. Jenže ten je v Americe, Štefánik na Sibiři a Beneš sedí v Paříži jako ministr zahraničí a vnitra zároveň.

A plénum to vyřeší po svém. Posílí samo sebe. V Rašínově rukopisu jsou „orgánem jednomyslné vůle národa“ Národní shromáždění a Národní rada v Paříži. Po hlasování v plénu se jím stává Národní výbor. Soukup později ujišťuje, že šlo o rozpor jen zdánlivý. „Nebylo to v klidu vědecké pracovny universitního profesora,“ píše. „Bylo to v největším ohni revoluce. Na ulicích Prahy stály statisíce.“

Hlasuje se jednomyslně. Mění se i závěrečná formulace zákona. Z „platnosti“ se stane „účinnost“ a provedení zákona nepřipadne předsednictvu, ale celému Národnímu výboru. Na Rašínově papíře ale zůstává původní znění článku I. Pět podpisů tedy stojí pod textem, který plénum ještě ten večer přepsalo.

Mezi osmou a devátou se Národnímu výboru podřídí velení 8. armádního sboru. Generálové Kestřánek a Zanantoni přišli podle Herbena, aby „složili zbraně k našim nohám“. Stalo se to v salonu Českého pánského klubu, kde tento akt dodnes připomíná pamětní deska.

Definitivní schválená verze prvního zákona putuje v noci do úředních Pražských novin. Do oběhu se tak dostanou nejméně dvě podoby zákona. Ten vychází ve Sbírce zákonů a nařízení až pod číslem 11/1918, ještě stylisticky učesaný.

Slovo republika v prvním zákoně nenajdete. Zákon zakládá pouze samostatný stát československý a článek I jeho formu odkládá. Do té doby vykonává svrchovanost Národní výbor. S politiky v zahraničí bylo totiž domluveno, že jim zůstane „úplná volnost co do formy vládní“, jak vysvětlil později Rašín. Zprávy z Ženevy navíc ještě nedorazily.

František Soukup to později komentuje bez obalu. O státní formě, „monarchii či republice“, mělo teprve rozhodnout Národní shromáždění v dohodě s Československou národní radou v Paříži. Ulice měla jasno dřív. Podle Soukupa už 28. října „volala již celá Praha a celý národ: Sláva republice a presidentu Masarykovi!“

Na rozhodnutí se čeká sedmnáct dní a 13. listopadu přijme Národní výbor prozatímní ústavu. O den později se poprvé sejde Revoluční národní shromáždění v budově bývalého zemského sněmu na Malé Straně. Rašín ten sál viděl už 28. října. Byl to sklad potravin. Na lavicích poslanců stály pytle mouky a na předsednickém stole ležel pytlík krup. Teď v něm Kramář prohlásí Habsburky za sesazené a Československo za republiku. Prezidentem je zvolen Tomáš G. Masaryk. Definitivní ústavní listina přijde 29. února 1920.

Rašínův druhý článek mezitím platí dál. „Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti.“ Přesně o to Rašínovi šlo. Aby se 29. října „pracovalo dále, jako by revoluce vůbec nebyla“.

České země dál žijí podle rakouského práva, Slovensko podle uherského. Kvůli sjednocení pak v roce 1919 vzniká zvláštní „unifikační“ ministerstvo. V učebnici občanského práva z roku 1922 píše pražský profesor Robert Mayr-Harting, pozdější ministr spravedlnosti, že rakouské právo platí „prozatím“. To slovo dává opravdu do uvozovek. Jednotný občanský zákoník začal platit 1. ledna 1951. To „prozatím“ trvalo dvaatřicet let.

Na horní okraj Rašínova rukopisu prvního zákona připsal František Soukup později výrazným perem „Originál prvého zákona československé republiky. Uložil pro archiv Soukup.“ Slovo republika se na papír tedy nakonec dostalo. Aspoň na okraj.
Co se s oním papírem dělo pak, můžeme jen spekulovat. V roce 1971 ho kdosi objevil v pražském antikvariátu, odkud ho zakoupilo Národní muzeum. Dnes je kulturní památkou.

_______

Prameny

ČAPEK, Karel. Do nového. Lidové noviny. 7. 12. 1927.

HERBEN, Jan. Kniha vzpomínek. Praha: Družstevní práce, 1935.

KVAPIL, Jaroslav. Dějinné chvíle. Jas. 27. 10. 1927, roč. 1, č. 43.

MAYR-HARTING, Robert. Soustava občanského práva. Kn. I, Nauky obecné. Brno: Barvič & Novotný, 1922.

RAŠÍN, Alois. Paměti Dra Aloise Rašína. Ed. Ladislav Rašín. Praha: nákladem vlastním, 1929.

SOUKUP, František. 28. říjen 1918: předpoklady a vývoj našeho odboje domácího v československé revoluci za státní samostatnost národa. Díl 2. Praha: Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství (A. Svěcený), 1928.

Zákon č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu československého.

Literatura

BURIANOVÁ, Miroslava. První zákon československého státu – papír plný škrtů. Muzeum 3000 [online]. 28. 10. 2015.

ČECHUROVÁ, Jana. Alois Rašín – temperamentní revolucionář ve službách kontinuity.

KREUZZIEGER, Milan a Věroslav ŠKRABÁNEK. Obecní dům v Praze: historie a rekonstrukce. Praha: Enigma, 1997.

LEDVINKA, Václav a Hana SVATOŠOVÁ. Město a jeho dům: kapitoly ze stoleté historie Obecního domu hlavního města Prahy (1901–2001). Praha: Obecní dům, 2002.

VOJÁČEK, Ladislav. Alois Rašín a ti druzí. Právníci při vzniku československého státu. Právník. 2018, roč. 157, č. 10, s. 812–825.

VOJÁČEK, Ladislav. První československý zákon: pokus o opožděný komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2018.