Článek
Čtyřiaosmdesátiletý Tomáš Garrigue Masaryk se ještě v březnu 1934 projížděl na koni po lánském parku. O pouhé dva měsíce později ho zasáhla první mrtvice, která změnila nejen jeho život, ale i způsob fungování prezidentského úřadu.
Prezidentův zdravotní stav se stal státním tajemstvím. Veřejnost nesměla vědět, že hlava státu prakticky není schopna vykonávat svou funkci. Masaryk nemohl číst, psát, ani se vlastnoručně podepsat. Situaci vyřešila prezidentská kancelář pragmaticky – objednala u firmy v Praze razítkovací strojek s faksimile prezidentova podpisu. Od července 1934 tak Masaryk vlastní rukou už nic nepodepsal a zákony razítkovali úředníci tam, kde přiložil prst.
Přesto musel být v květnu 1934 zvolen počtvrté, protože politická konstelace nedovolovala zvolit jeho preferovaného nástupce Edvarda Beneše. Získal 327 z 418 hlasů, ale jeho mentální stav se postupně zhoršoval. V srpnu přestal souvisle mluvit česky a komunikoval pouze anglicky.
TGM při své abdikaci.
Abdikace jako úleva
Až na sklonku roku 1935 nastal okamžik, kdy mohl Masaryk konečně složit své břemeno. Dne 14. prosince 1935 v pravé poledne abdikoval s odkazem na své zdraví: „Presidentský úřad je těžký a odpovědný, a vyžaduje proto plné síly. Vidím, že již nestačím, a proto se ho vzdávám.“
Pro něj to byla spíše úleva než tragédie. Poslední měsíce ve funkci prožíval jako ‚čiré utrpení‘ a toužebně očekával chvíli, kdy bude moci složit odpovědnost. Krátce nato byl do funkce zvolen Edvard Beneš. Poslanecká sněmovna navíc Masarykovi zajistila doživotní prezidentský plat a darovala mu k užívání lánský zámek včetně personálu.
Poklidné soumraky v Lánech
Zámek v Lánech se stal jeho letním prezidentským sídlem už v roce 1921, kdy jej stát zakoupil od rodu Fürstenberků. Masaryk byl člověk nenáročný a skromný a Lány si zamiloval více než monumentální Pražský hrad.
V politickém důchodu se obklopoval především rodinou a nejbližšími spolupracovníky, občas přijal návštěvu starých přátel. Nejvíce si odpočinul při projížďkách kočárem po okolí nebo procházkách zámeckým parkem. Naposled se na veřejnosti objevil 4. července 1937 na zborovských slavnostech, kde z otevřeného vozu pozdravil legionáře po boku generála Jana Syrového. Bylo to jeho definitivní rozloučení s veřejným životem.
Naposledy mezi lidmi: TGM a generál Syrový při pamětních oslavách bitvy u Zborova na Strahovském stadionu.
Dramatické září 1937
První zářijový den roku 1937 se zdál být obyčejný. Prezident podnikl vyjížďku se svým bývalým tajemníkem a přítelem Jaroslavem Císařem, který při té příležitosti pořídil několik fotografií. Po večeři si Masaryk v dobré náladě vyslechl Schubertovu symfonii C dur přenášenou rozhlasem z Vratislavi. Poté se odebral na lože. Kolem půlnoci však přišel náhlý atak mrtvice.
Následoval necelé dva týdny trvající boj o jeho život, který sledovala celá země. Veřejnost byla pravidelně informována o prezidentově stavu prostřednictvím lékařských zpráv, které nevynechávaly ani detaily o teplotě či dýchání.
Masaryk ještě několik dní komunikoval se svými blízkými, byť většinou jen jednoslovně. Na otázku ošetřovatelky, zda mu může pomoci, ale prý odpověděl: „Ne, přece jsem taky voják!“ Lékaři začali být natolik optimističtí, že se 10. září rozhodli snížit frekvenci vydávaných zpráv. V této době, kdy se jeho stav přechodně zlepšil měl také pronést: „Chtěl bych zemřít. Je všeobecně vhodná doba. Co bude se mnou?“
V noci na 12. září však přišla finální krize. Masaryk upadl do bezvědomí, z něhož se již neprobral.
Stůl, na kterém již nikdo nebude pracovat.
Poslední okamžiky
Přišla kritická noc z 13. na 14. září. Kolem lůžka umírajícího prezidenta shromáždila rodina, přátelé i představitelé státu. Přítomny byly jeho děti Jan, Alice a Olga, vnučky Anna a Herberta, neteř Ludmila Lípová s manželem, prezident Edvard Beneš s manželkou, předseda vlády Milan Hodža, kancléř Přemysl Šámal, osobní tajemník Antonín Schenk a tým lékařů v čele s Masarykovým lékařem Adolfem Maixnerem.
Ve 3 hodiny 27 minut se zastavilo dýchání, o dvě minuty později přestalo bít srdce. Když doktor Maixner tiše konstatoval konec, nastala chvíle hlubokého ticha. Přítomní se pak postupně políbili zemřelého na čelo – nejprve členové rodiny, pak manželé Benešovi, další se hluboce poklonili. Alice Masaryková podle starého zvyku otevřela okno ložnice na východ, aby duše zemřelého mohla svobodně odejít. O půlhodinu později oznámil Jan Masaryk smutnou zprávu novinářům: „Nezhasl, ale dohořel.“
Otevřené oko u lůžka zesnulého.
Snímek, který nepotřebuje kometář.
Hned od rána proudilo do Lán na šedesát tisíc lidí.
Naposledy na Hrad a zpět „domů“
Pitva odhalila zápal plic jako bezprostřední příčinu smrti. Lékaři nalezli i stopy starého tuberkulózního onemocnění a celkové změny typické pro vysoký věk.
Po nabalzamování bylo Masarykovo tělo vystaveno v Lánech. Ačkoliv o tom nebyla oficiální zpráva, během jediného dne se zde vystřídalo šedesát tisíc lidí. Teprve poté byly ostatky převezeny na Pražský hrad, odkud se vydal smuteční průvod Prahou. Za mimořádné účasti veřejnosti směřoval k Wilsonovu nádraží, odkud byly prezidentovy ostatky odvezeny vlakem zpět do Lán.
Dnes je v lánském hrobě pohřbena nejen Masarykova manželka Charlotta, ale také syn Jan, dcera Alice a vnučky Anna s Herbertou.
Prostý hrob pro velikána
Masaryk plánoval místo svého posledního odpočinku už od roku 1930. Zvažovaly se různé varianty, od mauzolea na Vítkově po hrobku pod Vladislavským sálem. Masaryk sám původně preferoval Olšanské hřbitovy, kde byl již pohřben jeho syn Herbert, později uvažoval o prostoru u Hvězdy mezi padlými legionáři. Nakonec všechny pompézní návrhy zavrhl a zvítězila touha spočinout vedle manželky Charlotty na lánském hřbitově.
Masarykovy ostatky tak spočinuly v prostém hrobě na pravé straně dolní části lánského hřbitova. Cihlová hrobka je překrytá betonovými deskami, zahrnutá hlínou a osázená trávou. V září 1937 sem byla přenesena i rakev jeho ženy.
Časem se začala šířit legenda se téže noci, kdy Masaryk umíral, přišel o dvě poschodí níže na svět zdravý chlapeček, syn lánského klíčníka Rančáka. Realita je sice o něco méně poetická – chlapec se ve skutečnosti narodil až o dva dny později – dostal ale skutečně jméno Tomáš a za kmotra mu šel Jan Masaryk.
V trezoru Národního archivu stále ještě čeká bílá obálka, uvnitř které se skrývá text, který měl bývalý prezident nadiktovat svému synu Janovi na smrtelném loži. Podle tloušťky obálky může jít o pět až deset stran. Jaká byla poslední slova muže, který změnil dějiny naší země, se možná dozvíme už brzy.
>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>
Prameny a literatura:
SVAČINA, Rudolf. Bude se na nás dívat--: život v soukromí, smrt a pohřeb presidenta Osvoboditele. Praha: Jan Kobes, 1937.
Dni žalu: památník o sklonku života, o nemoci, smrti a pohřbu presidenta Osvoboditele T.G. Masaryka. Praha: Čin, 1937.
SMETANOVÁ, Jindřiška a Antonín SCHENK. TGM: ¨Proč se neřekne pravda?¨: ze vzpomínek dr. Antonína Schenka. Praha: Primus, 1996.
