Článek
Karel Hynek Mácha, při psaní romantik, v životě pragmatik
Jistý hospodský z Doks jménem Johan Nepomuk Kampe, kterého Mácha dobře znal, měl dceru Rozárku. Ta se provdala za obchodníka s chmelem Tietzeho. A z této rodiny pocházela matka Ignáce Schiffnera. Ten byl 7. května popraven. Inu, květen, lásky čas.
Další paradox této popravy byl ten, že lámání v kole, které nebožák musel podstoupit, byl poslední takto vykonaný trest v českých zemích. Kat odsouzenému okovaným kolem zpřerážel postupně všechny končetiny. Od nohou nahoru až k hrudníku.
Celý příběh, tak jak ho znal, hospodský vyprávěl Máchovi. Důvodem popravy byla otcovražda. Jenže historické prameny se mírně liší. Podle jedněch zavraždil syn vlastního otce, takto purkrabího v Dubí, protože bránil jeho lásce s dcerou obyčejného nádeníka. Podle jiných proto, že si otec chtěl vzít synovu milenku za ženu. Aby toho nebylo málo, dívka se po popravě svého milého utopila v rybníku.
Ať to bylo jakkoliv, Ignác Schiffner se k otcovraždě přiznal a byl odsouzen ještě podle Tereziánského zákoníku k lámání kolem. Příběh vhodný pro kramářskou píseň oné doby nebo do „černé kroniky“ doby novější.
A tady se ukázalo, proč se Mácha oprávněně honosí titulem „kníže českých básníků“. Dokázal z krimi příběhu udělat báseň, která se dostala na vrchol české poezie a o níž se ještě dnes učí žáci na základních i středních školách.
Jenže, co dál? Co s rukopisem, aby byl schválený cenzorem a mohl se dát do tisku?
Všichni starší šedesáti let víme, co byla za komunistů cenzura. Co všechno se muselo podstoupit, aby vůbec něco prošlo. Lhostejno zda kniha, divadelní hra nebo píseň. V Máchově době tomu nebylo jinak. A tady se projevil jeho pragmatismus.
Základem byla návštěva cenzora a mazání medu kolem jeho cenzorské huby. Protože bylo jasné, že báseň Máj by nikdy k vydání nepustili.
Mácha zjistil, kterému z cenzorů by se mohl jeho rukopis dostat na stůl a kde ho najde. Jmenoval se Jan Václav Zimmermann a úřadoval v městské bibliotéce. Vyslal tedy k němu svého kamaráda s předem vymyšleným scénářem.
Kamarád dělal, že neví, s kým má tu čest a pouze žádal o pomoc při vyhledání vzácné knihy o pražských chrámech a klášterech. Neví sice přesný název díla, jen to, že autorem je odborník na slovo vzatý. Jeho ctěné jméno - Jan Václav Zimmermann. Podle toho, co o knize slyšel je to vynikající, výjimečná práce.
Státní úředník, jako tak všichni a v každé době, se dmul pýchou a Máchův kamarád musel přetrpět několik nekonečných minut chvástavých blábolů všemocného cenzora. Když úředníkova řeč ustávala jen tak se zmínil o svém příteli veršotepci, který sepsal báseň o krásách přírody a boží spravedlnosti. A bylo by velkou ctí, kdyby se k ní pan úředník vyjádřil, popřípadě poskytl několik otcovských rad mladému básníku.
Státní slouha blahosklonně přikývl. Mácha tedy sepsal to, čemu se dnes v žurnalistice říká „perex“. Krátký text o pár větách, kde naznačoval, o čem báseň pojednává. Bylo jasné že nemůže vyzdvihnout hlavní postavu Viléma, vraha a „strašného lesů pána“. Naopak, hlavním smyslem básně je přece oslava májové přírody, lesů, potoků a samozřejmě cudně zahalený „lásky čas“.
Cenzor to spolknul i s navijákem. Pokud by pochopil, že hlavním hrdinou je zločinec a otcovrah, šel by rukopis okamžitě do kamen. Ale protože byl Mácha velký pragmatik, co se běžného života týká, pojistil si vydání i věnováním, které sepsal na závěr.
„Věnování mnohováženému pánu a panu Hynku Kommovi, usedlému měšťanu pražskému a vlastenci horlivému, na důkaz uctivosti obětuje spisovatel.“
Jakémusi měšťanu, vlastenci a pekaři Hynku Kommovi, o jehož existenci už dnes nikdo neví.
První vydání Máje vlastním nákladem autora v dubnu 1836 mělo 600 výtisků. Rozebráno bylo v rekordním čase.
Zdroje:
