Článek
Génius samoty, který lidem nevěřil
Frankfurt nad Mohanem, 21. září 1860.
V bytě ve druhém patře panuje neobvyklé ticho. Hnědý pudl přechází po pokoji, zastaví se u pohovky a znovu tiše zakňučí. Jeho pán poslední dny téměř nevychází, dlouhé hodiny jen sedává na starém kanapi a dívá se na řady knih o buddhismu a staroindické moudrosti.
Pes se jmenuje Átman – „duše“.
Když bytná po dvou dnech zjistí, že nájemník nevyšel ven ani se psem, odhodlá se zaklepat. Nikdo neodpovídá. Opatrně otevře dveře. Na pohovce sedí starý muž s hlavou vyvrácenou na stranu. Vedle něj leží věrný pudl a odmítá odejít.
Tak skončil život jednoho z nejvlivnějších a zároveň nejpodivnějších filosofů Evropy – muže, který tvrdil, že lidský život je především utrpení a že většina našich neštěstí začíná ve chvíli, kdy potkáme druhého člověka.
Ten muž byl Arthur Schopenhauer.
Mladý filosof ve věku 27 let
Filosof, který věřil psům víc než lidem
Velcí evropští filosofové bývali často samotáři. Někteří se společnosti stranili, jiní se v ní cítili natolik nepatřičně, že se proměnili ve výstřední podivíny. Schopenhauer byl obojí.
Žil bez rodiny, bez manželky a bez bližších přátel. Lidé ho většinou rozčilovali. Zato psy miloval bezvýhradně. Především pudly – plemeno, které považoval za mimořádně inteligentní.
Kolik jich měl nikdo neví, ale každý z nich se jmenoval Átman. Jméno pochází ze sanskrtu a znamená „duše“ nebo „vnitřní podstata bytí“. Schopenhauer se jako jeden z prvních evropských myslitelů vážně zabýval indickou filosofií. Zvlášť ho fascinovaly staroindické texty známé jako Upanišady.
Napsal o nich:
„Je to nejutěšenější četba, jaká je na světě možná; byla útěchou mého života a bude i útěchou mé smrti.“
Psa považoval za bytost upřímnější než člověka. A lidem dokonce radil, aby si nějakého pořídili. Podle něj totiž člověk v psovi téměř vždy nalezne bytost, „v jejíchž morálních i intelektuálních vlastnostech zažije potěšení a uspokojení“.
Filosof rok před svou smrtí
Svět jako nekonečné chtění
Schopenhauerova filosofie patří k nejtemnějším v evropské tradici. Jeho hlavní dílo, Svět jako vůle a představa, vyšlo poprvé roku 1819 a tehdy téměř nikoho nezajímalo. Až později se ukázalo, jak radikální myšlenky obsahuje.
Podle Schopenhauera není svět řízen rozumem ani božským plánem. V pozadí všeho stojí slepá a iracionální síla – vůle k životu. Ta nutí všechny bytosti neustále chtít, usilovat, bojovat a rozmnožovat se. Právě proto je život podle něj především utrpením.
Jedním z jeho nejznámějších výroků je:
„Život se pohybuje jako kyvadlo mezi bolestí a nudou.“
Když něco nemáme, trpíme. Když to získáme, začne nás to nudit – a hledáme další cíl.
Lidé jako zdroj neštěstí
Schopenhauer měl k lidem hlubokou nedůvěru. Věřil, že právě mezilidské vztahy jsou hlavním zdrojem lidského trápení.
Ve své pozdější knize Parerga a paralipomena napsal:
„Téměř všechny naše strasti pramení z našich vztahů s ostatními lidmi.“
Není proto divu, že se společnosti spíše vyhýbal. Ve Frankfurtu, kde strávil poslední léta života, chodil každý den na stejnou procházku, obědval ve stejné restauraci a večer sedával doma se svým psem.
Lidskou společnost považoval za únavnou a povrchní.
„Geniální muž může být sotva společenský,“ napsal jednou.
„Jaké dialogy by mohly být tak inteligentní a zábavné jako jeho vlastní monology?“
Jedna z mnoha karikatur
Nejslavnější rvačka ve filosofii
Jeho prudká povaha se projevila i v jedné epizodě, která se stala téměř legendární.
Událost zmiňují například filosof Bertrand Russell ve své knize Dějiny západní filosofie nebo britský znalec Schopenhauerova díla Bryan Magee.
V roce 1821 bydlel Schopenhauer v Berlíně. V domovní hale se pravidelně scházely ženy z domu, aby si zde hlasitě povídaly. Mezi nimi byla i postarší švadlena Caroline Marquetová. Filosof už si na jejich hlučné rozhovory dříve stěžoval. Jednoho dne však ztratil trpělivost.
Podle některých svědectví měl navíc toho dne očekávat návštěvu mladé zpěvačky Caroline Médonové. Obával se, že ji hlučné klepny odradí.
Požádal ženy, aby odešly. Dvě z nich skutečně odešly, ale Marquetová odmítla. Následovala prudká hádka – a poté i fyzická potyčka.
Schopenhauer tvrdil, že ji pouze vyvedl ven. Žena naopak vypověděla, že ji chytil za krk, táhl po chodbě a smýkl s ní o zeď, bil ji a kopal. Soud dal nakonec za pravdu jí.
Filosof musel zaplatit pokutu, a navíc jí vyplácet roční odškodné. Tato povinnost trvala dlouhých patnáct let.
Když Marquetová konečně zemřela, poznamenal si Schopenhauer do svého deníku stručnou latinskou větu:
„Obit anus, abit onus.“
Volně přeloženo:
„Stařena zemřela, břemeno je sňato.“
Samotář, který změnil Evropu
Schopenhauer se nikdy neoženil a většinu života strávil v samotě. Paradoxně však jeho sláva přišla až v pozdějších letech.
Jeho myšlení silně ovlivnilo řadu velkých osobností – například filosofa Friedricha Nietzscheho, skladatele Richarda Wagnera nebo spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého.
Pesimista, který tvrdil, že život je především utrpení, se tak stal jedním z nejvlivnějších myslitelů moderní doby.
Pudl hnědý
Poslední hlídač
Dne 21. září 1860 seděl starý filosof ve svém frankfurtském bytě na pohovce. Vedle něj ležel jeho věrný pudl Átman. Když ho po nějaké době našla bytná, byl už mrtvý. Pes zůstal u svého pána ležet a tiše kňučel.
Možná jako jediný tvor, kterého měl Schopenhauer opravdu rád.
5 výroků Arthura Schopenhauera
- „Život se pohybuje jako kyvadlo mezi bolestí a nudou.“
- „Téměř všechny naše strasti pramení z našich vztahů s ostatními lidmi.“
- „Člověk může být sám sebou jen tehdy, když je sám.“
- „Bohatství je jako mořská voda – čím víc jí pijeme, tím víc žízníme.“
- „Lidé jsou tisíckrát víc zaměstnáni tím, co si myslí druzí než tím, co jsou sami.“
Zdroje:
