Článek
Když spor vyřešila žumpa. Erfurtský sněm roku 1184 a jedna z nejbizarnějších tragédií středověku
Spor o desátky a vliv
Mocenský konflikt mezi světskou a církevní autoritou
V letitém sporu stáli proti sobě durinský lankrabě Ludvík III. a mohučský arcibiskup Konrád I.. Jako obvykle nešlo o víru, ale o peníze – konkrétně o výběr desátků a daní z rozsáhlého území.
Arcibiskup tvrdil, že příjmy náleží církvi, Ludvík je chtěl odvádět císaři a ponechat ve svém rozpočtu. Spor se táhl léta a nikdo nechtěl ustoupit.
Císař, který se chtěl vyhnout exkomunikaci
Konflikty mezi světskou a církevní mocí často končily válkami, pleněním klášterů nebo papežskými tresty. Fridrich I. Barbarossa proto nehodlal riskovat exkomunikaci ani potupnou kajícnou cestu do Říma.
Jako smírčího soudce jmenoval svého syna Jindřich VI. a svolal říšský sněm do Erfurtu.
Benediktýnský klášter sv. Petra a Pavla v roce 1800
Sněm plný zvědavých šlechticů
Do Erfurtu nepřijeli jen přímí účastníci sporu. Se svými doprovody dorazilo na tři sta šlechticů – často jen ze zvědavosti. Katedrála Panny Marie byla přeplněná natolik, že se jednání muselo přesunout do sálu v patře kapituly.
Prasknutí, pád a volný let
Ráno 26. července 1184 usedl Jindřich VI. za jednací stůl. Po krátkém úvodu, kterému téměř nikdo nevěnoval pozornost, se ozvalo podezřelé praskání.
Prohnilé trámy starého stropu povolily. Celé patro se i s účastníky zřítilo dolů.
Do žumpy bez rozdílu hodnosti
Konec důstojnosti i sporů
Nejprve pád zastavila prkna kryjící fekální jímky. Ta však nápor nevydržela a desítky šlechticů skončily v polo-tekutých exkrementech.
Tam už nerozhodovalo postavení ani tituly – jen schopnost udržet se nad hladinou. Většina přítomných se utopila, jiní zahynuli pod troskami trámů a kamení.
Rytina erfurtské katedrály z roku 1839 od Heinricha Wilhelma Teichgräbera
Šedesát mrtvých během vteřiny
Odhady hovoří o zhruba šedesáti mrtvých a více než stovce těžce raněných. Jen málokdo byl ze žumpy vytažen živý. Mezi přeživší patřil i Ludvík III.
Jindřich VI., Ludvík i arcibiskup Konrád měli štěstí – seděli ve výklenku s kamennou podlahou, která se nezřítila. Pomocí žebříků se dostali do bezpečí.
Smír, který už nikdo nechtěl
Tragédie ukončila spor účinněji než diplomacie
Po neštěstí už nestál o řešení sporu nikdo. Letité sváry zmizely během několika minut. Jindřich VI. byl natolik otřesen, že Erfurt okamžitě opustil.
Událost vešla do dějin jako Erfurter Latrinensturz.
Ludvík III. Durynský
Jak to zaznamenala kronika
Erfurtská kronika uvádí:
„Budova se náhle zhroutila a mnozí spadli do žumpy pod ní, z nichž někteří byli s obtížemi zachráněni, zatímco jiní se udusili v bahně.“
Tragédie, která zmizela v zapomnění
Ale možná změnila víc, než se zdá
Spor mezi Ludvíkem III. a arcibiskupem Konrádem zůstal formálně otevřený, ale z historických pramenů mizí. Možná si oba rivalové pod dojmem prožité hrůzy uvědomili, že jsou na světě důležitější věci než moc a peníze.
Dějiny obvykle pamatují vítěze bitev a moudrá či nemoudrá rozhodnutí panovníků
Erfurtský sněm roku 1184 dnes působí groteskně, ale jeho poselství je překvapivě aktuální. Mocní se tehdy přeli o peníze, vliv a výklad práva, zatímco budova, v níž jednali, byla v havarijním stavu. Výsledek známe. Mocenský spor, který se léta nedařilo vyřešit autoritou císaře ani právními argumenty, ukončila náhoda, technický stav budovy a okamžik, kdy se realita přihlásila o slovo. O osm set let později se kulisy změnily, ale podstata zůstává: nekonečné politické spory se vedou v okamžiku, kdy se pod nohama rozpadá něco mnohem podstatnějšího. A dějiny opakovaně ukazují, že realita si nakonec vždy najde způsob, jak do sálu vstoupit — i kdyby měla přijít shora, skrz strop.
A že některé konflikty vyřeší rychleji shnilé trámy než celé roky diplomacie.
Konrad I. Erzbischof von Mainz
Zdroje:
