Článek
Statek, který vrah nikdy neopustil
Krajina po válce, dům před katastrofou
Evropa se ještě nevzpamatovala z první světové války. Německo bylo poražené, chudé a plné mužů, kteří se vrátili domů s prázdným pohledem. Španělská chřipka sklízela další oběti a smrt byla všudypřítomná. Přesto se to, co se odehrálo na samotě jménem Hinterkaifeck, vymykalo všemu, na co byli lidé zvyklí.
Statek stál stranou cest, obklopený lesy a poli. Ideální místo, pokud nechcete být rušeni. Nebo pokud nechcete, aby vás někdo slyšel.
Statek Hinterkaifeck - před rokem 1922.
Rodina, o níž se mluvilo šeptem
Gruberovi byli zvláštní. Tak se to říkalo. Nepřátelští, uzavření, odtažití. Nevyhledávali společnost, nechodili na návštěvy, neúčastnili se vesnického života. Lidé si jich všímali jen proto, že se jim raději vyhýbali.
Když se začaly šířit řeči o incestních vztazích, temných praktikách a „něčem zlém“, co se na statku děje po nocích, většina sousedů to brala jako přehnané klepy. Jenže pak přišel soud. Odsouzení otce za pohlavní styk s vlastní dcerou. A ticho kolem statku zhoustlo.
Věci, které se nedají vysvětlit
Několik týdnů před masakrem se na statku začaly dít podivné věci. Objevily se noviny, které nikdo nekoupil. Na půdě bylo slyšet kroky. Zvířata někdo v noci odvazoval, ale nikdy nic neukradl. Klíč od domu zmizel, aniž by byly dveře násilně otevřeny.
Andreas Gruber o tom mluvil jako o strašení. Možná si nalhával vysvětlení, které bylo snesitelnější než jiné možnosti.
Jedna ze služek odešla právě kvůli těmto jevům. Později se ukázalo, že šlo o nejrozumnější rozhodnutí jejího života.
Pohled na statek z jižní strany
Šest lidí, jedna noc
Na jaře 1922 žilo v domě šest osob. Tři generace pod jednou střechou. Nejmladší služka dorazila odpoledne. Večer si vybalila věci. V noci zemřela.
Co přesně se odehrálo, neviděl nikdo. Vyšetřovatelé se později shodli jen na jednom: oběti byly do stodoly lákány postupně. Jedna po druhé. Každá zabila ticho, které se pak znovu rozlilo po dvoře.
Zbraň byla těžká. Údery vedené s jistotou. Bez váhání.
Objev, který změnil všechno
Čtvrtého dubna si sousedé uvědomili, že je kolem statku nezvyklé ticho. Děti nechodily do školy. Rodina chyběla v kostele. Nikdo neodpovídal.
Když otevřeli vrata stodoly, našli těla naskládaná vedle sebe. V domě ležela další dvě. Všichni mrtví. Někteří zjevně ne hned.
To nebyla vražda v afektu. To byl proces.
Vrah, který zůstal
Nejvíc děsivý nebyl samotný masakr, ale to, co následovalo. Pachatel – nebo pachatelé – zůstali na statku ještě několik dní. Starali se o zvířata. Vařili. Spali. Topili v kamnech. Přesouvali mrtvá těla, jako by šlo o předměty.
Neodnesli peníze. Nevzali šperky. Nezničili dům.
Chovali se, jako by tam patřili.
Podezřelí bez řešení
Vyšetřování bylo na svou dobu mimořádně rozsáhlé. Přesto narazilo na hranice tehdejší kriminalistiky. Neexistoval jasný motiv. Neexistovala vražedná zbraň. Neexistoval svědek.
Padala jména – bývalý milenec, psychicky nemocný mladík, neznámí muži z lesa. Nikdo z nich však nebyl usvědčen. Každá teorie měla trhliny.
A každým rokem byly větší.
Památník na hřbitově ve Waidhofenu
Konec statku, ne konec příběhu
O rok později byl statek srovnán se zemí. Jako by někdo doufal, že tím pohřbí i to, co se tam stalo. Pohřeb rodiny sledovaly tisíce lidí. Vrah mezi nimi možná stál také.
Případ byl oficiálně uzavřen v polovině padesátých let. Jen na papíře. Ve skutečnosti se nikdy uzavřít nepodařilo.
Protože některé domy si své tajemství nechají navždy.
Zdroj:
g.cz/masakr-bavorske-rodiny-za-ktery-nebyl-nikdy-nikdo-potrestan-co-se-stalo-na-farme-hinterkaifeck/
www.guyhadleigh.com/blog/the-hinterkaifeck-mystery
kimparr.medium.com/horror-at-hinterkaifeck-20389315b83a
