Článek
Kolik rudých praporů zavlálo nad Reichstagem a jak vznikla ona pověstná fotografie?
Základního vzdělání se mi dostalo před více než padesáti lety, a přesto si dodnes mnohé informace z dějepisu, tedy tehdejšího výkladu dějin, pamatuji.
Mimo jiné i tři jména sovětských vojáků, kteří vztyčili rudý prapor se srpem a kladivem nad budovou berlínské, notně pocuchané budovy Říšského sněmu, německy Reichstag. Byli to Jegorov a Kantaria. Později k této dvojici přibylo i jméno Samsonov, o kterém se potají a spiklenecky šuškalo, že se ho pak Rusové zbavili a vymazali ho z historie. Samozřejmě, že tehdy se o nějakých retuších a úpravách notoricky známých fotografií téměř nic nevědělo a všechno bylo ze zdroje „jedna paní povídala“.
Berlínská operace začala 16. dubna 1945 a ráno 30. dubna stáli vojáci Rudé armády před Říšským sněmem. Metro bylo zaplavené a z náměstí byl kráter naplněný vodou. Po několika neúspěšných pokusech o útok bylo rozhodnuto pokračovat v noci. Jenže snaha být v Říšském sněmu první byla silnější než vojenské úvahy zkušených velitelů. Takže kolem poledne vzali vojáci budovu útokem. Konkrétně dva prapory 150. střelecké divize, které velel onen již zmíněný Samsonov, a jeden prapor 171. střelecké divize.
Přesně ve 14:25 generálmajor Šatilov oznámil svým nadřízeným, že nad Reichstagem vlaje sovětský prapor. Bezprostředně poté byl informován velitel frontu Žukov a od něj přijal zprávu Stalin. Bouchalo šampaňské, rozlévala se vodka, dokud někdo nesdělil nemilou věc, že nad onou budovou žádný prapor nevlaje. Uvést soudruha Stalina v omyl obvykle stálo množství soudruhů život. Proto byla snaha co nejrychleji a za jakoukoliv cenu vyvěsit na pobořené budově alespoň malý praporek a samozřejmě vše zdokumentovat. Jenže do večera se útočící jednotky posunuly o pouhých 150 metrů.
Reichstag byl pro Sověty téměř mýtickou budovou, symbolem nacistické říše, něco jako budova Kremlu. Navíc oznámení o odměně pro toho, kdo první vztyčí na poničené budově rudý prapor, jistě sehrálo svoji roli. Připravené sovětské prapory byly rozdány každé z devíti divizí, které měly největší šance.
První se do budovy prostřílela 150. střelecká divize generála Pereveretkina. Bylo 30. dubna půl třetí odpoledne. Četař Michail Jegorov a desátník Meliton Kantarija se prostříleli do druhého poschodí a z okna vyvěsili prapor. Poté je zahnala kulometná palba Němců a po chvíli byl prapor stržen. To byl onen omyl, který si vyslechl soudruh Stalin.
Kolem osmé hodiny večer se měla do budovy k soše bohyně Vítězství prostřílet skupina kapitána Makova. Prapor na vrcholu Reichstagu umístil Michail Minin.
Po zbytek dne byly sovětské jednotky v polovině Königsplatzu neustále ostřelované kulomety. Teprve v podvečer se podařilo prorazit kulometná postavení Němců a Jegorov s Kantarijou se dostali ke schodišti vedoucímu na střechu. Přelezli k sousoší Germanie a jejího koně a žerď praporu zasadili do díry po granátu u levého koňského kopyta. Bylo 2:50. Němcům se sice podařilo prapor později strhnout, ale boje o Říšský sněm pokračovaly ještě další dva dny.
Protože se tyto aktivity odehrály v noci, nemohly být vyfotografovány, přestože několik sovětských válečných fotografů bylo poblíž. První fotografii praporu nad Reichstagem pořídil z letadla zvláštní korespondent moskevské Pravdy Viktor Ťomin. Ťomin fotil Leicou, kterou mu daroval v roce 1929 Maxim Gorkij.
Ve chvíli, kdy se letadlo ocitlo nad Reichstagem, zbývalo Ťominovi poslední okénko filmu. Alespoň to sám tvrdil. Snímek se povedl. Odletěl do Moskvy a další noc byl ve své redakci. Nejprve chtěl Žukov fotografa zastřelit za únos letadla. Když se Ťomin 3. května objevil zpátky v Berlíně, měl s sebou tisíc výtisků Pravdy s fotografií praporu na budově Reichstagu. Žukov ho nezastřelil, naopak fotografa vyznamenal Řádem rudé hvězdy.
Dalším válečným fotografem v Berlíně byl Jevgenij Chalděj. Ten samozřejmě o Ťominově fotografii nic nevěděl a fotil trosky města. Do budovy Reichstagu se dostal až 2. května brzy ráno kolem páté hodiny. Měl s sebou poslední rudý prapor sešitý z několika ubrusů a za asistence třech vojáků se dostal na střechu. Chvíli mu zabralo hledání vhodného místa pro kompozici. Nakonec voják Alexej Kovaljok zapózoval na okraji střechy u kamenné vázy a zamával vlajkou. Na tuto kompozici spotřeboval Chalděj celý film.
S materiálem odletěl do Moskvy, film vyvolal a nastaly problémy. Voják, který podpíral Kovaljoka za nohy měl na každém zápěstí hodinky. A protože Rudoarmějec nerabuje a nekrade, Chalděj špendlíkem hodinky na pravém zápěstí vojáka vyškrábal.
Jen o pár minut později se na střechu probojovala i průzkumná četa poručíka Sorokina a upevnila tam prapor. Úkol tak zvládly obě skupiny.
Spory o identitu vojáků, kteří jsou na fotografii, trvají dodnes. Oficiální verze tvrdí, že to byli Jegorov a Kantarija. Autor fotografie Chalděj ve svých vzpomínkách uvádí, že náhodně na ulici oslovil vojáky, Alexeje Kovaljova, Abdulachima Ismailova a Leonida Goryčeva, které při upevnění praporu vyfotografoval.
Zdroje:
