Článek
Kolkata a Kálighát chrám bohy Kálí
V půl třetí v noci mě otylý úředník po třiceti minutách lustrování a odebírání otisků konečně vpouští na indickou půdu. Usadím se v poloprázdné letištní hale, kde dočkám alespoň doufám, rána. Na zdi hnědé grafity slavného mostu a čtyři postavy, z toho tři mužské. Rabíndranáth Thákur, bengálský básník, prozaik a filosof. Svámí Vivékánanda, náboženský filosof a Džaváharlál Néhrú, bývalý politik. Mezi nimi jediná žena. Kdo jiný než matka Tereza. Thákur na zdi je úplným dvojníkem jednoho bezdomovce a loudila drobáků z Anděla na Smíchově. A Nehrú jako by z oka vypadl dentistovi Veselému, nechť jim je oběma země lehká.
První moskyt se přisál po pěti minutách. Asi se to mezi nimi rozkřiklo, že přiletěla čerstvá a cizí krev a během chvilky jich dorazilo několik skupin.
Na záchodech seděl v otevřené kabince postarší voják. Kalhoty u kotníků, prehistorickou zbraň opřenou o plechovou přepážku a za zpěvu jakési písně si papírovým ubrouskem čistil brýle.
Kolkata má ze všech velkých indických měst asi tu nejhorší pověst. Pořád je to ještě pod vlivem cestopisů z minulého století místo zmaru. Bída, nemoci, podvýživa, vychrtlá dětská tělíčka na ulicích, prostě svrab a neštovice. Jenže to, co bylo před sto lety je nenávratně pryč. Žebráků a chudiny je asi stejně jako v jiných indických aglomeracích a humusu také tak.
Přesto že hinduistický pantheon obsahuje stovky božstev, možná tisíce, a nevyzná se v nich ani rodilý hinduista, Kolkatu ovládají božstva dvě. Bohyně Kálí a Matka Tereza. Množství křesťanů tu druhou ve své adoraci povýšili na jakési novodobé božstvo, podle dávných vzorů.
Ovšem jedničkou je stále Kálí. Její chrám v jižní části města se nachází v oblasti „červených luceren“. Tedy místu, kde se shromažďují prostitutky. Místo je to nevábné, plné špíny, rozkopané příjezdové cesty, kterou blokují těžké stavební stroje. Mezi tím nabízí desítky trhovců své zboží zavalené prachem. Nejvíc je prodejců květin volných i umně vázaných do girland a věnečků. Převažují oranžové afrikány. Odér hniloby, moče, výfukových plynů a potu je ještě intenzivnější než na hlavní silnici.
Skupinky postávajících mužů vyhlíží oběti, na které se přilepí a vnucují své služby. Slibují VIP doprovod a zajištění rychlého postupu do chrámu. Když odmítám jednoho, okamžitě se vnucuje další. Všichni chtějí rupie. Za cokoliv i za nic. Prostě jen proto, že jsem přišel. Před vstupem do dvorany chrámu se musím vyzout a svěřit své jediné boty podezřelému individuu. Ten okamžitě připraví košíček s květinami jako oběť. Pouhých padesát rupií. Bosý se brodím bahnem ve skupině jiných, kolem řvou sbíječky a stavitelé lešení z dlouhých bambusových tyčí na sebe pokřikují.
Čím blíže k bohyni, tím větší nával lidu. Za kovovými zábranami už je tlak takový, že i když někdo omdlí, nemá kam upadnout. Lid ho nese dál. Vedro, vlhkost, stovky návštěvníků, ze kterých teče pot proudem. Prodavači květin, praví i falešní brahmáni, řev, zpěv manter, davová hysterie. Smýkán davem jsem si vybavil článek z oficiální stránky Kálighátu. „Udělejte z návštěvy chrámu hodnotný a příjemný zážitek“. Autor musel mít zvrácený smysl pro humor.
Lidský mlýnek na maso se konečně dostává ke Kálí. Je to obraz zabalený do bohatých, zlatých plášťů utopený v moři květin. Z úst jí vystupuje dlouhý, zlatý jazyk. Stojím před „garbhagrihou“, jakousi svatyni svatých. Termín znamená „lůno domu“. Všichni jsou promáčení potem, po kolena zacákaní bahnem a řídkou maltou s rukama vztyčenýma k podání oběti. Ty předávají zaměstnancům stojícím před božstvem. Jsou to členové rodiny Haldar a tato činnost velice prestižní je dědičná. Les rukou jim strká květiny a bankovky. Jak praví průvodce: „Žádná částka není dostačující“. Oddaní odevzdají peníze a už je dav vytlačuje, aby si i ostatní přišli na své. Několika vteřinový pohled na obličej s vyplazeným jazykem, obaleným květy. A další brahmán žádá peníze, stejně jako celá řada osob uvnitř.
Když mě lid vyplivnul do bahna u chrámové zdi, byl jsem jak vyždímaný hadr na podlahu. Podařilo se mi získat zpět obuv včetně ponožek, v tlačenici žebráků a poutníků jsem dostal „prasád“, takovou kuličku ze sladkého těsta, jako duchovní pokrm. Pak už jsem toužil jen po malém pohárku z pálené hlíny, ve kterém se podává masala čaj. Pouť k bohyni Kálí skončila. Alespoň pro dnešní den.
Samotný chrám je z roku 1809. Kdysi v pradávných dobách dopadl na toto místo prst manželky boha Šivy. Její tělo bylo po šíleném tanečním reji rozsekáno na kusy a tam kam ty části dopadly vzniklo poutní místo. Je jejich padesát dva a většina z nich v Indii.
Legenda tvrdí, že Šiva a jeho manželka Sati byli pozvaní k rituální oběti samotným Brahmou. Když přišel Dakša, otec Sati, všichni povstali kromě Brahmy a Šivi. To Dakša považoval za urážku a slíbil pomstu. Měla se odehrát při další slavnosti, kterou tentokrát pořádal on sám. Pozval sice svoji dceru, ale už ne jejího manžela Šivu. Navíc si Sati musela během hostiny vyslechnou množství urážek na svého manžela. To už na ni bylo moc, otce proklela a na protest se upálila. Šivu popadl vztek, Dakšovi usekl hlavu a se zbytky těla své manželky provedl „tandavu“. To je nebeský tanec ničení napříč všemi světy. Aby učinili konec ničení světů, rozhodli bohové, že Višnu použije „čakru sudarshanu“. Svůj disk, nebo kolo času a rozsekáním Sati ukončí tanec ničení. Tak různé části těla nebohé Sati na místa, kam dopadla, dala vzniku poutních míst.
Celý příběh je samozřejmě mnohem košatější a složitější. V hinduismu zaujímá jedno z nejdůležitějších míst při vytváření filosofie a teorií o vzniku světa lidí.
V Kalighátu byli kdysi dávno přinášeny i lidské oběti. Dnes jsou obětována zvířata, většinou kozy a slepice. Tyto krvavé praktiky jsou paradoxem vzhledem k jednomu z nejdůležitějších aspektu hinduismu. Ahinsá, principu nenásilí tedy neubližování.
