Článek
Komici na jedničku
Nemám na mysli televizní pořad o slavných komicích, bavičích a humoristech, jak se říká hercům, kteří po hříchu nemají taková označení rádi. Myslím politickou reprezentaci tohoto státu, protože to je skutečně panoptikum kuriozit. Kdyby žil Ladislav Fuks, měl by materiál na pěti set stránkový tlustospis.
Jeden obskurní politik žvaní víc než osm hodin, předčítajíc z jakési diplomové práce, konkrétně o Masarykově pojetí demokracie. Už to, že si tento a samozřejmě i další, berou Masarykovo jméno do své nevymáchané huby, je slušně řečeno na zvracení.
Další lumen potažmo křesťan lže, až se mu z výše uvedené, nevymáchané mordy práší ohledně doby oznámení o střelbě do studentů a náhodných chodců. Účast na jednání krizového štábu počká, protože tajtrdlíkovat s dalšími vyžranými úředníky na hudbu pana Vladimíra Štancla, alias Michala Davida je přece mnohem zábavnější. Jídlo a pití samozřejmě zdarma, rozuměj ze státního.
Aby to bylo alespoň částečně genderově vyvážené, jistá paní, co s oblibou vystavuje své barokní křivky a namaštěný ks… obličej profesionálním fotografům ve vzácných chvilkách volna, kdy odloží ze svých statných beder starosti a péči o blaho nás poddaných a může tak na pár minut vydechnout, je také slušný matroš. Ať už v přírodě na lavičce s pávem nebo vystrkujíc svoji rozkošnou hlavičku otvorem vojenského transportéru v bojové uniformě jako drsná Ála.
Její principál zase roztomilým, praslovanským jazykem blábolí tak, že byť Slovan, rozeznám pouze jednotlivá slova, ale smysl to nedává žádný. Jako lingvista amatér jsem se snažil několikrát proniknout do tajů jeho rétoriky, leč marně. Teprve následující den jsem si mohl přečíst v novinách o čem „hutoril“. Díky jazykovědcům a sémantické analýze profesionálů jsem se dozvěděl, že do KSČ ho dotlačila matka, do politiky nechtěl, za jeho prohru v senátních volbách může jakýsi polistopadový kartel, žijeme v nové tetalitě, ČEZ kupuje Macron a Rakušáci jsou magoři.
To nejvyšší policajt na to jde se sportem. V jakési šatně, mezi kluky co se spolu sprchují, nejprve oznamuje, že „to nebylo dobrý, hrajeme při zdi, zklamali jsme důvěru, hrajeme, jen abychom zůstali ve hře“. Už v polovině toho humoristického skeče mě bylo jasné, že po sypání popelu na hlavu bude následovat pasáž, co musíme dělat, aby došlo k nápravě. „Důrazně dělat jen to, co je správný“. Tak to byl hlod týdne. Že ho to nenapadlo někdy na začátku, když se pustil do hry. Ale čím by ho to asi tak napadlo?
Jiný zase učinil zásadní objev hodný veřejné prezentace před televizními kamerami, že takové hnědé a sladké co se maže na pečivo, nebo se může jen tak je u našich západních sousedů chuťově lepší a levnější. Nad nákupním lístkem poté s údivem zjišťuje, že levnější není jen zmíněný produkt, ale spousta jiných potravin. Údajně byl před vstupem do politiky vysokoškolským pedagogem a na svých cestách sbírá čestné doktoráty. Ale spíše než honoris causa to budou zřejmě „decorum causa“. Potom si nelze dělat iluze o úrovni vysokého školství, když se pan profesor diví před krámem s účtenkou v ruce jak malý Péťa.
Jestliže komedianti, influenceři a všelijací tajtrdlíci se pasují do rolí svědomí národa, všeználků a radilů v jakékoliv oblasti lidského bytí, co jsou potom takoví politici? Jistě existuje i politik slušný, co nelže a nekrade. Stejně tak herec, který hraje a nemyslí si o sobě, že je Einstein. Ale naprostá většina z nich je ubohá šmíra. Těch i těch. Rozdíl je pouze v tom, že ty první si volíme. Dobrovolně a na základě vlastních úvah.
