Článek
Krev, čest a ticho hor: Albánská vendeta dnes
Krevní msta v Albánii bývá často popisována zjednodušeně, jako přežitek dávné minulosti. Ve skutečnosti jde o složitý systém zvykového práva, zakořeněný v kodexu zvaném kanun. Ten je veřejně citován, ale jen zřídka skutečně studován – a právě to otevírá prostor pro účelové a místní výklady.
Základní pravidlo je nemilosrdné: krevní msta končí teprve tehdy, když v jedné z rodin nezůstane žádný mužský potomek schopný pomstu vykonat. Výjimkou je pouze usmíření, k němuž však vede dlouhá a nejistá cesta. Ženy jsou z principu z krevní msty vyňaty, s jedinou zvláštní výjimkou – burneša. Takzvaná „panna z přísahy“ je žena, která přijala mužskou roli i povinnosti, včetně závazku pomsty.
Kamenná věž kula v severní Albánii – tradiční útočiště mužů ohrožených krevní mstou.
Besa: čas vypůjčeného klidu
Jediným oficiálním způsobem, jak si ohrožená rodina může zajistit dočasné bezpečí, je besa – příměří na dohodnutou dobu. Může trvat týdny, měsíce i roky a v některých případech se mění v trvalý stav. Tradice zná krevní mstu, která se táhla téměř dvě a půl století – na jejím konci už nikdo netušil, co bylo původním důvodem.
Muž, na něhož padl verdikt pomsty, se stával ďaksur – „ten, který je na řadě“. Uchyloval se do kamenné věže zvané kula, s úzkými okénky a zabarikádovaným vchodem. Izolace mohla trvat celé roky. Rodina tím přicházela o hlavní zdroj obživy a odpovědnost přecházela na ženy a děti.
Dnes má tato situace jinou, ale neméně krutou podobu. Muž zavřený doma nemůže chodit do práce a rodina zůstává bez příjmu. V některých případech se terčem nátlaku či násilí stávají jeho blízcí – přestože by podle kanunu neměli.
Horská vesnice Thet a její kulla
Lovná zvěř mezi svítáním a soumrakem
Ďaksur se směl účastnit pohřbu oběti, kde mu byla zaručena ochrana. Jeho nepřítomnost by byla považována za urážku. Totéž platilo při svatbách vlastních dětí nebo během žní. Jinak byl od východu do západu slunce legitimním cílem.
I zabití mělo svá pravidla: nesmělo dojít ke střelbě zezadu, stačila jediná rána a mrtvý nesměl být oloupen ani odzbrojen. Kodex cti pokračoval i za hranici smrti.
Historické mezníky a kamenné hranice polí – symbol sporů o půdu.
Emancipace jako nový problém
Paradoxně se jedním z narušitelů tradičního systému stala emancipace žen. Mladé ženy odcházející z horských oblastí do měst, pracující a žijící samostatně, byly podle některých pokřivených výkladů kanunu považovány za „rovné mužům“. A tím i za možné cíle msty.
Celý kanun se přitom opírá o dvě klíčová slova: kreva čest. Krev jako fyzická realita i pokrevní pouto. Čest jako hodnota, kterou je nutné za každou cenu uchovat. Na rozdíl od náboženství, které do Albánie přicházelo zvenčí, vznikl kanun uvnitř společnosti a po staletí ji sjednocoval.
Půda, hranice a staré mezníky
V současnosti bývá spouštěčem krevních mst především spor o půdu. Po pádu komunistického režimu a rozpadu kolektivního hospodaření došlo k novému rozdělení pozemků. To však často ignorovalo hranice uznávané před druhou světovou válkou, které odpovídaly zvykovému právu.
Mnohé rodiny nové vlastnické poměry neuznaly a nadále se řídí mezníky stanovenými kanunem. Konflikty, které z toho vzešly, mají někdy fatální následky.
Detail starého albánského rukopisu kanunu – vizuální připomínka zvykového práva.
Od kolébky k mediátorům
Tradiční forma usmíření měla podobu mrazivého rituálu: rodina vraha přinesla rodině oběti nemluvně v dřevěné kolébce. Ta byla obrácena dnem vzhůru. Pokud příbuzní oběti dítě zachránili, znamenalo to konec msty. Pokud ne, řetězec násilí pokračoval.
Dnes tuto roli přebírají prostředníci – často respektované osobnosti komunity. Nejprve se vyjednává besa, aby děti mohly chodit do školy a dospělí do práce. Následují další jednání, někdy i finanční odškodnění. Teprve poté může dojít k definitivnímu smíru.
Přesto přetrvává víra, že nepomstěná oběť nenajde klid ani v hrobě. Někdy tak krevní mstu znovu otevře příslušník další generace, který chce „napravit“ čest rodiny.
Odhady hovoří o desítkách až stovce obětí ročně. Tisíce lidí v Albánii podle různých zdrojů žijí v permanentním ohrožení – uvězněni ne zákonem státu, ale zákonem krve.
Dodatek
Část obrazového doprovodu tvoří ilustrační snímky vytvořené pomocí umělé inteligence (OpenAI), zbytek pochází z volně dostupného archivu Wikimedia Commons.
Zdroje:
OSCE – Reports on Blood Feuds in Northern Albania
Amnesty International: Albania – Blood Feuds
Ismail Kadare: Rozbitý duben
