Článek
Mezi tichem úřadu a temnotou balad
Karel Jaromír Erben bývá tradičně přijímán s úctou, téměř bez otazníků. Jenže při bližším pohledu se jeho příběh začíná rozpadat. Ne v tom, co napsal, ale jak k tomu dospěl. Jeho slavná Kytice z pověstí národních totiž možná není jen sbírkou „národních“ příběhů. Spíš je to pečlivě vybraný, upravený a někdy i problematicky přivlastněný materiál.
Opatrnost jako životní strategie
Erben nebyl typem člověka, který by riskoval. V době, kdy se formovala moderní česká identita, zvolil bezpečí. Zatímco Karel Havlíček Borovský šel do střetu a Božena Němcová žila na hraně společenského pádu, Erben budoval kariéru. A stejnou opatrnost lze vyčíst i v jeho tvorbě. Nevytváří nové příběhy. Sbírá. Upravené vydává. Zdroje někdy přizná, jindy nepřizná. Vždy ale tak, aby zůstal v bezpečné zóně odborníka, nikoli tvůrce, který by nesl plnou odpovědnost.
Je to pochopitelné. Z chudých venkovských poměrů se syn miletínského ševce vlastní pílí dostal až na pražskou univerzitu. Zapsal se na práva a filozofii. A začal psát. Měl vážnou známost s jistou Barborou Mečířovou z Žebráku. Na svatbu si ovšem opatrný Karel počkal dlouhých deset let, než získal odpovídající pracovní pozici Správního úředníka. V roce 1841 byl zvolen řádným členem Královské české společnosti nauk a následující rok byla svatba.
Jenže doba začala být neklidná a nad Evropou se vznášela hesla o revoluci, samostatnosti a národovectví. Nejprve pouze verbální projevy se měnily v nepokoje namířené proti Vídni. Bouře, které vypukly v Praze, byly vojskem potlačeny a jejich vůdcové tvrdě potrestáni. Mezi nimi i někteří literáti, básníci a novináři. Sankce dopadly i na Boženu Němcovou, se kterou se Erben dobře znal. Ostatně Praha byla malé město a národní obrozenci o sobě dobře věděli. Nehledě na to, že měli společného nakladatele Jaroslava Pospíšila.
Němcová se stala závadovou osobou a jakýkoliv kontakt nebo projev přízně by byl pro loajálního rakouského úředníka Erbena hodnocen velmi negativně. Navíc měla rodina už tři děti. Erben se držel hodně zpátky a revoluční nadšení či české vlastenčení sledoval jako nezúčastněný pozorovatel. V mnohem pozdějších dobách jiné totality se říkalo „měj rozum, do ničeho se nenamoč, mysli na děti“. Prostě klid na práci. Společenská situace kulminovala v roce 1848 a Erben pochopil, že bude lepší zmizet ze scény. Odjel do Chorvatska. Dá se říct, že toto období zvládnul bravurně a nikdo na něj později při zjišťování loajality a postojů v „krizovém období“ nic neměl.
Revoluční nadšení skončilo. Staří přátelé byli buď v emigraci nebo pochopili a přizpůsobili se. Až na jednoho. Nebo na jednu. Božena Němcová. Žila v Praze a každý její krok sledovala tajná policie. Nebylo divu, že se jí většina bývalých známých vyhýbala jako nakažené. I její bývalý přítel, spisovatel Karel Jaromír Erben. Dokonce byl viděn, jak přešel na druhou stranu silnice, když šla Němcová proti němu. Jenže není třeba hned za vším vidět politiku.
Báje a pověsti slovanské. Obálka s kresbou Věnceslava Černého
Zlatý kolovrat, případ na hraně
Oba dva se zabývali lidovou slovesností. Němcová jezdila po vlastech českých, moravských i uherských. Erben mnohem méně, musel chodit do práce. A jednoho dne přinesla Němcová Erbenovi svou sbírku pohádek. Ten už dával dohromady svoji Kytici a jedna pohádka ze sbírky Němcové se mu náramně hodila. Zlatý kolovrat.
Němcová ji uvedla ve svém sešitku, vydaném už v roce 1845, tedy mnohem dříve, než vyšla Erbenova sbírka. Erben provedl v básni o dvou sestrách několik menších úprav a zařadil ji do své Kytice jako svoje dílo. Z dnešního pohledu jasný plagiát.
Formálně jde o „jiný žánr“. Obsahově? Rozdíly jsou minimální. Erben sice Němcovou zmínil, ale jen letmo. Bez důrazu. Bez přiznání skutečné míry inspirace. To otevírá nepříjemnou otázku. Nejde spíš o literární přivlastnění než o folklorní práci? Zvlášť když víme, že oba čerpali ze stejného prostředí. Ovšem Němcová byla v tomto konkrétním případě prokazatelně první.
Temné balady v Erbenově Kytici byly otiskem jeho života
Erbenova síla není v originalitě námětů, ale v jejich zpracování. A právě zde se jeho osobní tragédie propisují nejviditelněji. Bez přehánění se dá říct, že Karel Jaromír Erben, český spisovatel a rakouský úředník, byl prototypem biblického Joba. Erbenovo dvojče Jan se nedožilo ani dvou měsíců. Zemřelo o Vánocích roku 1811. Od té doby byla Erbenovi smrt stále v patách
„Nastala půlnoc, všech nocí máti, půlnoc po Štědrém večeru: na mladém sněhu svěží stopu znáti ode vsi přímo k jezeru.“. (Štědrý večer). Je jasné, kdo zanechává takové stopy.
Mrtvé dvojče nebyla ani první ani poslední mrtvolka, která se v Karlově životě vyskytla. Nízká chaloupka v Miletíně, kde se budoucí básník narodil, neměla mezi sousedy dobrou pověst. Sedm mrtvých dětí manželů Jana a Anny bylo i na tu dobu hodně. Jejich domu se začalo říkat „Dům mrtvých dětí.“ Dospělého věku se dožily pouze dvě. Dcera Josefa a Karel, budoucí básník a spisovatel. Narodil se neduživý, věčně nemocný a s vadou řeči. Mezi venkovskými kluky neměl šanci. Zbývaly knihy a myšlenky temné jako noc. Jako dítě viděl příliš mnoho malých rakviček, vynášených přes sešlapaný práh rodné chalupy.
K. J. Erben: Kytice, první vydání, 1853
„Žel bohu, kde můj tatíček? Již na něm roste trávníček! Žel bohu, kde má matička? Tam leží — podle tatíčka! Sestra do roka nežila, bratra mi koule zabila. Měla jsem, smutná, milého, život bych dala pro něho! Do ciziny se obrátil, potud se ještě nevrátil“. (Svatební košile)
Když se jako dobře zavedený muž po desetileté známosti s Betynkou žení, upevní svoji pozici živitele rodiny jmenováním do funkce archiváře města Prahy. Finančně zajištěný muž, který začíná být známý jako spisovatel a básník. Vypadá to, že Erbenovská kletba je zlomena a novomanžele čeká krásný život plný rodinného štěstí.
Když se manželům Erbenovým narodí synek Jaromírek, není na světě šťastnějšího otce než Karla. Za šest měsíců opouští pražský byt malá rakvička, důvěrně známá z jeho dětských let. Další tři děti, Blažena, Ladislava a Bohuslava se dožily dospělého věku. Šest let po narození nejmladší Bohuslavy Betynka Erbenová umírá v ukrutných bolestech na rakovinu, rozlezlou v obou prsou. Vdovec zůstává sám se třemi dcerami.
Erben je dobrá partie a jeho druhou manželkou se stává Žofie Mastná. Vzorně se stará o své tři vyvdané dcery a do roka po svatbě se narodí konečně chlapec. Vladimír. Jenže osud se spisovatelem ještě zdaleka neskončil. Vladimír umírá ve stejném věku jako jeho první syn Jaromír. Maruška narozená v roce 1862 se dočkala své bílé rakvičky po roce a půl.
To byl zřejmě poslední hřebík do rakve. Najednou zchátral tak, že ho známí nepoznávali. Vypadal jako vetchý tuberkulózní stařec. S pletí scvrklou a žlutou jako citron umírá na TBC a zánět jater na Starém Městě pražském 21. listopadu 1870 ve věku 59 let.
Kytice jako osobní nebo „vypůjčené“ dílo
Báseň Polednice, tolikrát parodovaná generacemi školáků, pro které byla povinnou školní četbou, je zcela zřejmou paralelou s Erbenovým životem. Smrt dítěte v ní působí jako extrémní metafora rodičovského selhání a bezmoci.
Stejný motiv ztráty dítěte je zachován i v baladě Vodník. Zde už nejde jen o smrt, ale o její nepochopitelnost. Smrt, která nemá logiku. Stejně jako v reálném životě.
Ve Svatební košili figuruje láska spojená se smrtí jako hranice mezi světy. Erben zde rozvíjí svoji fascinaci návratem mrtvých, jako by smrt nebyla konec, ale přítomnost, která se neustále vrací. A konečně Zlatý kolovrat. Brutální vražda, rozsekání těla a následné „oživení“. Motiv násilí v rodině, obnova těla, odhalení pravdy. A právě zde se nejvíc vrací otázka o původu příběhu. Temnota v básni je Erbenova. Ale základ?
Erbenova metoda tvorby je zvláštní kombinací sběru lidového materiálu, přetvořeného do baladické formy a zesílení temnoty a morálního řádu. Jenže hranice mezi „sběrem“ a „převzetím“ není vždy jasná.
Hrob Erbenových na Olšanských hřbitovech. A jedna trošku namrzlá kytice
Pohodlný muž v nepohodlné době
V Erbenovi se snoubí loajální úředník monarchie s opatrným člověkem, který se vyhýbá konfliktům, a autorem jedné z nejtemnějších knih české literatury.
A k tomu všemu ještě postava, u níž nelze pominout otázku, do jaké míry je jeho dílo skutečně jeho. Možná právě proto je tak snadné ho zařadit mezi „klasiky“. Neprovokuje. Nevyčnívá. Nevyvolává skandály. Ale pod povrchem jeho balad i jeho životní strategie zůstává cosi neklidného, nevyřčeného a nepojmenovaného.
A není to jen samotná smrt.
Zdroje:
cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Jarom%C3%ADr_Erben
Otomar Dvořák. Vřeteno osudu (životopisný román o K. J. Erbenovi): nakl. Čas 2015
