Článek
Zrod Revolučních gard v chaosu povstání
Květen 1945 bývá v české paměti spojen s osvobozením, hrdinstvím a koncem nacistické okupace. Méně ochotně se ale připomíná, že právě v těchto dnech vznikl i fenomén, který se velmi rychle proměnil v opak původních ideálů. Revoluční gardy (RG). Jejich příběh není jen epizodou chaosu po válce. Je to případová studie selhání státu, politické manipulace i morálního rozpadu v situaci, kdy právo přestalo fungovat.
Pražské povstání 5. května 1945 bylo spontánní a improvizované. V jeho čele stáli důstojníci jako Karel Kutlvašr, Jaromír Nechanský a Josef Smrkovský, kteří se snažili dát odporu alespoň základní řád. Označování bojovníků páskami bylo praktickým řešením. Název „Revoluční gardy“ už ale praktický nebyl. Byl silně politický, protože ho prosadili českoslovenští komunisté v čele s Josefem Smrkovským. Nešlo ani o to, kdo založil a označil páskami ony oddíly. Šlo o to, kdo bude mít v budoucnosti právo používat povstání jako svoji politickou výhodu.
Onu sobotu 5. května vyhlásil povstalecký rozhlas povel generála Karla Kutlvašra: „Bojující vojsko je součástí regulérní armády. Nařizujeme, aby každý bojující byl označen trikolórou nebo páskou v národních barvách!“
ČNR na jednání během Pražského květnového povstání 1945. Mezi zasedajícími je i Josef Smrkovský a Jaromír Nechanský
Jenže lidé, cítící příležitost k velké poválečné kariéře, to hnali dál. Pásky se nestačily vyrábět, protože zájemců o pozici revolučního gardisty bylo mnohem víc než bojovníků na barikádách. „Nakonec se pásky, opatřené písmeny RG objevily i na rukávech nejvyšších důstojníků, dokonce i těch, kteří se nezúčastnili bojových akcí a objevili se na osvobozeném již jevišti v přepečlivě vyžehlených stejnokrojích…“
Válka skončila a RG přešly pod Ministerstvo vnitra. Byly určeny k zajišťování osvobozeného pohraničí. Tam narazila kosa na kámen, protože v pohraničí už „operovaly“ všelijaké partyzánské skupiny nebo skupiny ozbrojených mužů, kterým se velice brzy dostalo titulu „rabovací gardy“.
Přehlídka Revolučních gard 28. května 1945 na Pražském hradě za účasti prezidenta Edvarda Beneše jasně ukázala, že vedle skutečných bojovníků se objevilo i množství nových „revolucionářů“ v parádních vyžehlených uniformách, kteří se k RG přidali pět minut po dvanácté. Přehlídce jednotek velel vojenský velitel Velké Prahy generál Karel Kutlvašr, za Pražského povstání velitel vojenského velitelství Bartoš. Doprovázeli jej příslušníci povstaleckého štábu i jeho pravá ruka, velitel partyzánských oddílů škpt. Jaromír Nechanský. Oba již měli na levé paži revoluční pásku RG.
Generál Karel Kutlvašr a kpt. Jaromír Nechanský čekají po skončení povstání na přílet československé vlády na kbelském letišti
Během června 1945 měly být podle rozkazu Ministerstva vnitra a armády všechny takové ozbrojené skupiny rozpuštěny. 13. června 1945 byla nařízena likvidace Revolučních gard a bílé pásky s označením RG už nebyly k ničemu.
Pásky sice šly do sběrny, ale muži chtiví moci zůstali a stali se členy Pohotovostního pluku 1 NB, který dal sestavit komunistický ministr Nosek. Další revoluční jednotky vznikaly ve fabrikách a protektorátní spolek Národní odborová ústředna zaměstnanecká se změnil na ozbrojenou závodní stráž. Vládní vojsko a prapory Luftschutzu byly zapomenuty a staly se z nich další jednotky RG.
Prezident Beneš sice přijal hlášení generála Kutlvašra během přehlídky 28. května, ale to bylo tak všechno. Neměl rád hrdiny, bojovníky, kteří na rozdíl od něj nestáhli před nepřítelem kalhoty a neměli „svůj plán aeroplán“. Navíc generál přijal nabídku vlasovecké 1. divize ROA a podepsal kapitulaci s německými jednotkami, aniž by čekal na příjezd slavné Rudé armády. Vláda už celá v režii Stalina na jeho přání generála odstranila ze scény. Nejdříve na dlouhodobou dovolenou, v červnu 1948 do výslužby a v prosinci do kriminálu. Propuštěn byl jako zničený člověk v roce 1960 a příští rok zemřel.
Vrchní velitel povstání generál Karel Kutlvašr
Jaromíra Nechanského, dalšího z velitelů povstání, čekal podobný osud. 5. září byl zatčen, převezen do „Domečku“ na Hradčanech, kde byl za pomoci středověkých mučících technik týrán. Všichni od něj dali ruce pryč, včetně ministra obrany Ludvíka Svobody. Nechanského utrpení skončilo 16. června 1950 na pankrácké šibenici.
Josef Smrkovský, obdivovatel Stalina a jeho věrný poskok, po válce vysoce postavený komunista a velitel Lidových milicí, byl zatčen svými soudruhy v roce 1951. Obviněn byl ze spolupráce s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského. K ničemu z toho se nepřiznal ani během mučení a byl odsouzen na 15 let. V Leopoldově se setkal se svými starými známými generálem Karlem Kutlvašrem a německým generálem Rudolfem Toussaintem. Zpět na politické výsluní se dostal během „Pražského jara“. Lidská paměť je krátká a lidem adorovaná čtveřice komunistů měla vytvořit československý socialismus. Svoboda, Dubček, Černík a Smrkovský. Jenže se zapomněli zeptat v Moskvě, jestli mohou.
Josef Smrkovský v roce 1944
Největší „proslulost“ si RG vysloužily v pohraničních oblastech během vyhánění sudetoněmeckého obyvatelstva. Většinou to byli nevinní Němci, protože skuteční zločinci už byli dávno pryč. Nebo v péči komunistické StB jako válečný zločinec Max Rostock, který se podílel na vyhlazení Lidic. Po válce ho najala StB a komunisté z něj udělali ctihodného občana.
Členové RG se důsledně řídili projevem prezidenta Beneše z 12. května 1945 v Brně: „Můj program je - já to netajím, že otázku německou musíme v republice vylikvidovat. V této práci budeme potřebovat všech sil všech vás.“ Už to nebyl „plán“, který sliboval národu po ztrátě Sudet a před svým zbabělým odletem do bezpečí. Už to byl „program“. Program podbarvený násilím a vraždami. Když se informace o brutálním násilí na německém obyvatelstvu, většinou ženách, dětech a starých lidech, dostaly do Prahy, vláda se rozhodla nereagovat.
Následné Benešovy dekrety znemožnily stíhání těch největších viníků, kteří se podíleli na brutálních a krvavých excesech nebo organizovali masakry německého obyvatelstva. Ano, prezident, který stačil za svůj život dvakrát zbaběle nechat národ na holičkách, v tom měl jasno. Otázku německou musíme v republice vylikvidovat.
Zajatí němečtí vojáci i civilisté se po ukončení povstání podílejí na likvidaci barikád v Praze
Evidovaných případů rabování, znásilňování a vraždění členy RG jsou stovky. Brněnský pochod smrti nepřežilo dva až čtyři tisíce dětí, žen a starých lidí. Němečtí muži od 14 do 60 let museli zůstat v Brně na pomocné práce. Samozřejmě, že k RG se přidávala všelijaká lidská chátra, kriminálníci a kolaboranti, kdysi uvědomělí občané Protektorátu. Spodina cítí krev a jde po ní jako vosy po sladkém. V Postoloprtech se k RG dokonce přidala i Československá armáda. Dokázali umučit a popravit zhruba tři tisíce Němců. Další masakry a vraždy se odehrály na mnoha místech Čech a Moravy.
Příběh Revolučních gard ukazuje, jak rychle se může rozpadnout hranice mezi spravedlností a pomstou. Nejde o to relativizovat nacistické zločiny. Jde o to pochopit, že jejich porážka automaticky neznamenala návrat práva. V létě 1945 se v Československu vytvořilo prostředí, kde se násilí stalo tolerovaným nástrojem.
Zdroje:
www.idnes.cz/liberec/zpravy/revolucni-gardy-si-nekdy-nezadaly-se-zlociny-ktere-cesi-po-valce-nemcum-sami-vycitali.A200521_095842_liberec-zpravy_tml
Tomáš Staněk – Odsun Němců z Československa 1945–1947
Kolektiv autorů - Brněnský pochod smrti, nakladatelství Větrné mlýny 2012
Pejčoch, I. – Tomek, P.: Od svobody k nesvobodě 1945–1946. Ministerstvo obrany České republiky, Praha 2011.
