Článek
Nejdelší pátrání v českých dějinách začalo na Staroměstském náměstí a neskončilo dodnes
V českých dějinách najdeme zločiny, vraždy, politické procesy i tajemná zmizení. Zůstaly po nich pouze spisy, svědectví a stopy. Jen málokteré pátrání je ale tak dlouhé, tak symbolické, a tak hluboce zapsané do národní paměti jako hledání hlav mužů popravených po staroměstské exekuci roku 1621. Nejde přitom jen o otázku, kde fyzicky skončily lebky jedenácti či původně dvanácti odsouzenců. Jde i o otázku, jak česká společnost po staletí vnímá historickou paměť. Porážka nebo vítězství?
Staroměstská exekuce 21. června 1621 nebyla jen trestem. Byla velkolepě inscenovanou demonstrací vítězné moci. Habsburský režim po porážce stavovského povstání nepotřeboval jen odstranit protivníky, ale také vyrobit obraz jejich porážky, který bude působit na živé ještě dlouho po smrti odsouzených. Právě proto exekucí na popravišti vše nekončilo. Naopak. Ta nejdůležitější část vzkazu teprve začínala. Dvanáct hlav nejvýznamnějších odsouzených bylo vyvěšeno na Staroměstské mostecké věži v železných koších, aby byly vidět při vstupu do města i při průchodu přes most. Šlo o promyšlený výstražný symbol určený domácímu publiku i cizincům.
Poprava na Staroměstském náměstí
Exekuce sama byla mimořádně krutá i na tehdejší poměry. Z dvaceti sedmi odsouzených nebyli všichni sťati. Někteří skončili na šibenici, jiným byly ještě před smrtí useknuty ruce a rektoru Janu Jesseniovi byl vyříznut jazyk. Právě hlavy deseti šlechticů a dvou měšťanů, Jana Jessenia a Jiřího Hauenschilda z Fürstenfeldu se staly posmrtnými trofejemi habsburské moci. U některých byly navíc připojeny i další části těla. Na Jesseniovu hlavu měl být položen vyříznutý jazyk, k hlavám Šlika a Hauenschilda pravice, které symbolizovaly jejich „zradu“. Smysl celé inscenace byl zřejmý. Nešlo pouze o zabití protivníků, ale o jejich veřejné zneuctění.
Po celé roky pak Pražané i návštěvníci města procházeli pod tímto mementem. To, co muselo zpočátku působit jako šok, se časem stalo součástí každodennosti. A právě v tom spočívala další vrstva habsburské moci. Hrůza se měla změnit v obyčej, v něco, co lidé přijmou jako nový normál. Lebky visely na věži celé desetiletí. Jen jedna byla z této výstrahy vyňata. Císař nakonec roku 1622 povolil vdově po Jáchymu Ondřeji Šlikovi sejmout jeho hlavu a pohřbít ji k tělu v rodinné hrobce u kostela sv. Salvátora. Z původních dvanácti vystavených hlav tak na věži zůstalo jedenáct. Tím ale příběh neskončil. Teprve tehdy se z něj začalo rodit velké historické tajemství.
Když se na krátkou dobu otevřelo okno dějin
V listopadu 1631 obsadila Prahu saská vojska kurfiřta Jana Jiřího. S nimi se do města vrátili i někteří evangelíci a exulanti, kteří po Bílé hoře odešli. Na několik měsíců se zdálo, že bělohorský režim není neotřesitelný. A právě v této krátké chvíli se otevřelo historické okénko, které příbuzní, přátelé a souvěrci popravených považovali za mravní povinnost využít.
Vyvěšené hlavy musely zmizet. Nejen proto, že šlo o ostatky blízkých, ale i proto, že se z nich v evangelické paměti stávaly relikvie mučedníků. Sundání lebek tedy nebylo jen pietním aktem. Byl to zároveň politický akt, symbolické odčinění habsburské potupy. Podle dobových zpráv se u mostecké věže shromáždili příbuzní a přátelé popravených, lebky byly sneseny, jednotlivě uloženy do označených schránek a poté vloženy do jedné rakve. Velký pietní obřad se konal 30. listopadu 1631 v Týnském chrámu. Kázal při něm Samuel Martinius z Dražova a přítomen byl i kněz Matěj Krocinovský. Už tehdy však bylo jasné, že skutečný pohřeb musí proběhnout tajně. To je okamžik, kdy začíná vlastní pátrání, které trvá dodnes.
Poprava Simeona Sušického a Jana Kutnauere
Po veřejném aktu v Týně byly lebky svěřeny „důvěryhodným mužům“, kteří je ukryli tak, aby je nebylo možné znovu znesvětit. Byla to prozíravost, nikoli přehnaná opatrnost. Saská přítomnost v Praze byla jen epizodou. Už v roce 1632 se poměry opět obrátily a katolická moc se vrátila. Kdyby bylo místo uložení známé, ostatky by pravděpodobně znovu čelily hanobení. Tajné pohřbení proto bylo posledním vítězstvím poražených. A zároveň počátkem záhady.
Prvními vyšetřovateli byli císařští komisaři
Jakmile se poměry změnily, začalo první oficiální pátrání. Katolické úřady chtěly vědět, kam se ostatky poděly. Hledání ale narazilo na mlčení, strach a dobře odvedenou práci těch, kteří lebky ukryli. Nešlo o romantickou legendu z pozdějších dob. Už bezprostředně po návratu císařské moci se ukázalo, že místo posledního odpočinku zná jen velmi úzký okruh lidí. A ti mizeli v exilu nebo mlčeli.
Klíčovou postavou prvního „výslechu v případu“ se stal právě Matěj Krocinovský. Po saském intermezzu odešel, ale později se tajně vrátil. Roku 1636 byl dopaden a vyslýchán. A první otázka, kterou mu vyšetřovatelé položili, směřovala právě k lebkám popravených. Pod tlakem měl uvést, že byly odneseny do Karolina. Jenže tím se záhada spíše prohloubila. Karolinum sice mělo silnou vazbu na předbělohorské nekatolické prostředí, ale jako místo konečného pohřbu působí problematicky. Nešlo o posvěcenou půdu, a právě na té tehdejším lidem mimořádně záleželo. I současní historici proto Krocinovského výpověď chápou spíše jako vynucenou, záměrně zavádějící nebo jako stopu k přechodnému, nikoliv konečnému uložení. A zde se rodí základní pravidlo celého pátrání. Téměř každá stopa je současně možná i pochybná.
Vystavení hlav
Obrozenci, romantici a zrod národního tajemství
V 19. století se případ vynořil znovu. Už ne jako bezprostřední politický problém, ale jako součást národního sebeuvědomování. Obrozenci nehledali jen fyzické lebky. Hledali i kontinuitu s přetrhanou českou minulostí. Staroměstská exekuce se stávala symbolem „národní katastrofy“ a popravení muži byli stále častěji vnímáni jako mučedníci národa. Právě tehdy se z pátrání po ostatcích stává něco víc než historická kuriozita. Pátrání se stává tématem české historické imaginace.
Z této doby pochází několik stop, které se vracejí i v moderní literatuře. Týnský farář Jan Florián Hammerschmidt už roku 1723 zapsal, že lebky byly odneseny k Salvátoru a pohřbeny „pod věží“. V 19. století pak Ferdinand Břetislav Mikovec upozornil na rukopisný přípisek ve starém tisku, podle něhož měly být hlavy pohřbeny „v pavlanu pod věží“. Jenže právě tato formulace je dvojznačná a dala vzniknout dvěma odlišným vyšetřovacím liniím. Buď mohla znamenat místo „u paulánů pod věží“, tedy u kostela sv. Salvátora, nebo doslova pavlán, ochoz či vysunutou galerii pod věží, což by mohlo odkazovat i k Týnskému chrámu. Je příznačné, že i nejdůležitější indicie případu jsou zároveň jazykovou hádankou.
Během obřadu v Týnském chrámu měl kázání Samuel Martinius z Dražova
Tři hlavní podezřelá místa
Po staletí se pátrání soustředilo hlavně na tři lokality. Karolinum, kostel sv. Salvátora a Týnský chrám. Karolinum má výhodu v historické logice okamžiku. Bylo spojeno s nekatolickými stavy, s univerzitou i s evangelickou správou během saského vpádu. Matěj Krocinovský ho při výslechu výslovně zmínil. Jenže jako místo konečného pohřbu je pro většinu badatelů málo pravděpodobné. Chybí mu sakrální charakter a spíše se nabízí představa, že tam mohla být rakev dočasně přenesena nebo ukryta, než byla odnesena jinam.
Salvátor je naopak logický nábožensky i prakticky. Leží blízko Týna. Šlik měl ke kostelu přímý vztah, a právě tam byla už roku 1622 pietně uložena jeho hlava. Navíc se k tomuto místu vztahuje Hammerschmidtova i Mikovcova stopa. Problém je, že dosavadní průzkumy nic definitivního nepřinesly. Už při starších rekonstrukcích se sice našly lebky a zazděné prostory, ale nic, co by bylo možné s jistotou spojit s popravenými z roku 1621. Novodobé geofyzikální průzkumy odhalily zasypaný prostor a anomálii pod ním, která by teoreticky mohla souviset s hrobkou, jenže další práce komplikuje stavební situace a riziko poškození objektu. Místní sbor navíc nemá jistotu, že by invazivnější zásah vedl k výsledku.
Třetí variantou je Týnský chrám, tedy místo, kde veřejný pohřební akt prokazatelně proběhl. Už v 18. století se objevila zpráva Jaroslava Schallera, že při stavebních úpravách byla v jižní boční lodi nalezena rakev s dvanácti lebkami. Jenže právě počet je podezřelý. Po vyjmutí Šlikovy hlavy mělo jít jen o jedenáct lebek. Navíc Schaller neuvedl, co se s nálezem stalo dál, a jeho informace je proto brána s opatrností. Moderní průzkumy v chrámu navíc nic jednoznačného nepotvrdily. Podlahy a podzemí Týna jsou plné hrobů a kosterních ostatků, takže bez přesnější indicie je hledání jediné rakve téměř beznadějné. Přesto Týn zůstává nejpřirozenější možností a zároveň místem, kde nejvíce naráží badatelská zvědavost na limity pietního přístupu církve.
Moderní pátrání. Georadary, dokumenty a zavřené dveře
Ve 20. a 21. století byly v případu použity nové metody. Dokument České televize Národ bez hlav z roku 1998 a navazující Národ a jeho hlavy z roku 2001 proměnily staré téma v moderní historickou detektivku. Zapojili se historici, archeologové i geofyzici. Právě tyto pořady přispěly k tomu, že se pátrání přeneslo z romantických hypotéz do oblasti systematičtějšího zkoumání. Jenže ani technika nepřinesla rozhodující zlom. U Salvátora se objevily zazděné dutiny a geofyzikální anomálie. U Týna bylo zřejmé, že pod podlahou jsou desítky či stovky hrobových míst, ale nikoliv jednoznačný důkaz. Problém není jen technický. Je i institucionální a etický. Otevírat hroby, narušovat sakrální prostor nebo pouštět badatele do stále nových průzkumů znamená vstupovat do střetu mezi historickou zvědavostí, veřejným zájmem a úctou k mrtvým. I proto zůstává případ zvláštní směsí vědy, pietních hranic a národních emocí. To je možná nejpřesnější obraz současného stavu. Ne že by se o lebky nikdo nezajímal, ale každá další etapa pátrání naráží na to, že historie není kriminálka s povinností dodat finální rozuzlení.
Interiér chrámu Matky Boží před Týnem
Kdo byli svědkové a kdo nositelé paměti
Z hlediska „vyšetřovacího spisu“ je fascinující, jak málo přímých svědků po sobě zanechalo použitelné údaje. Známe obecný rámec. Víme, že lebky byly sundány, identifikovány Mikulášem Divišem a veřejně přeneseny do Týna. Víme, že poté přešly do rukou „důvěryhodných mužů“. Víme, že Matěj Krocinovský byl později kvůli případu vyslýchán. Ale právě okamžik konečného uložení zůstává bez přímé a spolehlivé zprávy. To je na celé věci mimořádné. Nejde o případ, kde by chyběla jediná listina. Chybí rozhodující lidský článek, tedy někdo, kdo by tajemství vyzradil. A právě to vypovídá mnoho i o tehdejší době. Zřejmě nešlo o náhodné improvizované ukrytí, ale o disciplinovanou akci malého kruhu lidí, kteří dobře chápali, že nechrání jen kosti, nýbrž symbol.
Proč tento příběh tolik rezonuje
Téma ztracených hlav se v české společnosti vrací znovu a znovu, protože spojuje několik velmi silných motivů najednou. Je v něm brutalita moci, veřejná potupa, tajný pohřeb, mlčení svědků i nedosažitelné rozuzlení. Je to příběh, který má téměř dokonalou stavbu. Začíná na jevišti dějin, pokračuje jako politický rituál a končí ve tmě, kam už nedohlédne ani kronikář, ani badatel. Je v něm ale ještě něco podstatnějšího. Staroměstská exekuce se v české paměti dlouho četla jako symbol „konce starých Čech“, porážky stavů, rekatolizace a odchodu elit. Hledání lebek proto není jen hledáním ostatků jedenácti mužů. Je to hledání hmatatelného bodu, v němž by se dala uzavřít stará rána. Jenže právě tím, že lebky dosud nalezeny nebyly, zůstává i rána symbolicky otevřená.
Proto pátrání stále přitahuje historiky, novináře, dokumentaristy i širší veřejnost. Každá generace si do něj promítá něco svého. Obrozenci v něm viděli potlačený národní příběh. Badatelé 20. století hledali archivní jistotu. Dnešní doba v něm vidí kombinaci forenzního tajemství, paměťové politiky a otázky, jak zacházet s mrtvými, kteří se stali symbolem. Co tedy víme s jistotou? Že po popravě roku 1621 bylo na Staroměstské mostecké věži vystaveno dvanáct hlav, z nichž Šlikova byla roku 1622 sejmuta a pietně pohřbena. Že zbylých jedenáct bylo 30. listopadu 1631 sneseno, veřejně přeneseno do Týnského chrámu a následně tajně ukryto. Že po místě úkrytu lebek pátrali už císařští komisaři, později obrozenci, moderní historici i televizní dokumentaristé. A že žádná z hlavních hypotéz, Karolinum, Salvátor ani Týn, nebyla dosud definitivně potvrzena. A co nevíme? To nejdůležitější. Kde lebky spočívají.
Možná jsou zazděny v některém dnes nepřístupném prostoru. Možná leží v zapomenuté hrobce pod sakrální podlahou. Možná byly kdysi nalezeny a znovu anonymně přeloženy. A možná opravdu uspěli ti, kdo je tehdy v noci ukryli tak dokonale, že jejich tajemství přežilo císařské komisaře, národní obrození, archeologii i georadar. I proto jde možná o nejdelší pátrání v českých dějinách. Ne proto, že by se po lebkách pátralo nepřetržitě čtyři staletí, ale proto, že otázka nikdy definitivně nezmizela. Pořád se vrací. A pokaždé, když se vrátí, neptáme se jen na lebky. Ptáme se i na to, jak hluboko v nás dodnes leží Bílá hora, staroměstská exekuce a potřeba dát mrtvým konečně místo, které jim bylo kdysi upřeno.
Zdroje:
PETRÁŇ, Josef. Staroměstská exekuce. Praha: Rodiče, 2004.
