Článek
Kdo zabil Šimona Abelese?
V dějinách existují případy, které se neuzavírají rozsudkem, ale teprve jím začínají. Smrt dvanáctiletého Šimona Abelese v Praze roku 1694 k nim patří. Tehdejší úřady měly jasno. Syn významného židovského obchodníka měl být zavražděn vlastním otcem a jeho příbuzným, protože tíhl ke křesťanství a chtěl se dát pokřtít. Následovalo vyšetřování, výslechy, mučení, rozsudky smrti, a nakonec i okázalý pohřeb, z něhož jezuité vytvořili základ nového mučednického kultu.
Jenže když se od pozdější legendy vrátíme k tomu, co lze vyčíst ze svědectví, lékařských nálezů, soudních postupů a okolností procesu, začne se celý příběh sypat. Vzniká jiný obraz. Nikoliv jasně vyřešená náboženská vražda, ale případ plný mezer, tlaků, účelově vedeného dokazování a vynucených závěrů.
Otázka pak nezní, jak bývala kdysi pokládána. Proč zavraždili Šimona?
Ale jestli vůbec došlo k vraždě. A pokud ano, kdo ji skutečně spáchal.
Šimon Abeles v dobových představách se svatým obrázkem a růžencem
Co se vlastně stalo
Šimon Abeles byl synem Lazara Abelese, bohatého pražského židovského obchodníka, a vnukem významného představitele židovské obce. Nešlo tedy o dítě z okraje společnosti, ale o člena rodiny, která měla postavení, majetek i jméno.
Někdy v roce 1693 se měl Šimon dostat do kontaktu s jezuity v Klementinu. Podle katolického podání projevil přání stát se křesťanem a být pokřtěn. Jezuité později tvrdili, že jeho zájem o křest byl upřímný, vědomý a vytrvalý. Podle jiné, střízlivější interpretace ale mohl být Šimon prostě problémový, vzdorovitý nebo nešťastný chlapec, který se po útěku z domova ocitl v prostředí, jež mu nabídlo pozornost, ochranu a význam.
V únoru 1694 Šimon zemřel. Byl rychle pohřben na židovském hřbitově. Tím mohla celá věc skončit jako rodinné neštěstí v domě, kde bylo dlouhodobě nemocné dítě. Ale neskončila.
Na úřady dorazilo anonymní udání. Tělo bylo exhumováno. Lékaři na něm nalezli poranění, která podle nich neodpovídala přirozené smrti. A tím se z nešťastného úmrtí stal potenciální zločin.
První verze. Nemocné dítě
Než se případ změnil v politicko-náboženskou kauzu, existovala prostší verze událostí. Zadržení členové domácnosti, otec Lazar, matka Lea i služebná Hanele zpočátku vypovídali v zásadě shodně. Šimon byl podle nich nemocný. Měl trpět „psotníkem“, tedy křečemi nebo záchvatovitým onemocněním, které mohlo vést k pádu, poranění a náhlému úmrtí. Rána na hlavě měla podle této verze souviset s vyřezaným vředem či kožním problémem, nikoli s útokem.
To je důležitý okamžik. První společná obranná linie nebyla „nic se nestalo“, ale „zemřel po nemoci a při záchvatu se mohl zranit“. Taková výpověď nepůsobí jako dokonalá lež, spíš jako snaha vysvětlit skutečný zdravotní stav dítěte způsobem, který by odpovídal zkušenosti rodiny.
Jenže soud si velmi brzy zvolil jinou interpretaci.
Exhumace. Mrtvé tělo jako první svědek
Po anonymním udání bylo Šimonovo tělo vyzvednuto z hrobu a ohledáno. Právě zde začíná příběh soudního „obratu“. Lékaři a ranhojiči zaznamenali poranění hlavy a krku. Podle dobového protokolu byla na levé straně hlavy rána a krční obratle byly porušeny tak výrazně, že to vyšetřující považovali za známku násilí. Pozdější pitva navíc popsala nestrávenou potravu v žaludku.
Na základě těchto nálezů padl klíčový závěr. Šimon nezemřel na nemoc, ale násilnou smrtí.
Právě tady narážíme na první zásadní problém. Lékařský nález sice naznačoval zranění, ale nedokazoval jednoznačně způsob jejich vzniku. Mohlo jít o násilí. Mohlo jít o pád při záchvatu. Mohlo jít o kombinaci předchozího oslabení, křečí a druhotného poranění. Soud ale od této chvíle nezkoumal více rovnocenných možností. Začal hledat pachatele k už přijatému závěru.
To je podstatný rozdíl. Nejde už o vyšetřování smrti, ale o hledání viníka.
Rytina vydaná tiskem zobrazující výjevy z kauzy Šimona Abelese
Motiv, který přišel příliš vhod
Jakmile bylo rozhodnuto, že chlapec nezemřel přirozeně, bylo třeba určit motiv. A ten už v Praze roku 1694 ležel připravený. Šimon se údajně zajímal o křest. Byl tedy nasnadě výklad. Židovský otec z nenávisti ke křesťanství zavraždil vlastního syna, aby mu zabránil přestoupit.
Takový motiv měl obrovskou sílu. Nešlo jen o rodinný konflikt. Šlo o dokonalý příběh pro dobu po Bílé hoře, pro prostředí pobělohorské rekatolizace, pro jezuitskou propagandu i pro veřejnost dychtící po silných náboženských příbězích. Dítě, které se chtělo stát křesťanem a bylo zabito pro víru, nebylo jen obětí. Bylo ideálním budoucím mučedníkem.
Hlavní podezřelý. Lazar Abeles
Šimonův otec Lazar byl zatčen a vyslýchán odděleně od ostatních. Totéž matka Lea a služebná Hanele. Tato izolace měla zabránit domluvě. Zpočátku přesto vypovídali podobně. To mohlo na soudce působit jako známka domluvené obrany, ale stejně tak to mohlo znamenat, že všichni popisovali totéž, co v domě skutečně zažili. Nemocné dítě a náhlou smrt.
Lazar vinu popíral. Nepřiznával vraždu, nepřipouštěl úmysl, nevydával se. A právě to byl problém. Raně novověká justice nepracovala s presumpcí neviny v moderním smyslu. Přiznání mělo mimořádnou váhu a pokud obviněný neodpovídal očekávanému scénáři, nebyla to známka nedostatku důkazů, ale překážka, kterou bylo třeba překonat. Soud tedy přitlačil.
Svědkyně, která změnila směr případu
Zlomovým bodem se stala výpověď Sáry Uresinové. Tato dívka tvrdila, že bylo obecně známo, že Lazar Šimona bil kvůli jeho příchylnosti ke křesťanství. Její svědectví se soudu mimořádně hodilo. Najednou už nešlo jen o mrtvé tělo a sporný lékařský nález, ale o údajnou předchozí historii nábožensky motivovaného týrání.
Jenže právě tady stojí jeden z největších otazníků celého procesu. Sára sama v té době procházela konverzí ke katolictví a pohybovala se v prostředí silného jezuitského vlivu. To samo o sobě ještě neznamená, že lhala. Znamená to však, že byla výrazně zranitelná, ovlivnitelná a závislá na lidech, kteří měli na výsledku případu zájem. Navíc její výpověď nepopisovala samotnou vraždu. Nepřinesla přímé svědectví o smrti. Dodala pouze potřebný motiv a charakterový profil údajného pachatele. V současném trestním řízení by takové svědectví samo o sobě nestačilo. V Praze roku 1694 však posloužilo jako klíč k uzamčení celého příběhu.
Interiér kostela Panny Marie před Týnem, ve kterém je pochováno tělo Šimona Abelese
Lazarova smrt ve věži
Poté, co byl Lazar konfrontován se svědkyní, byl odveden zpět do cely. A tam měl spáchat sebevraždu. Právě tento moment patří k nejtemnějším a nejméně uvěřitelným místům celé kauzy. Podle záznamů měl Lazar okovy na nohou a jednu ruku připoutanou. Přesto měl dokázat vytvořit smyčku z části oděvu, navléknout ji na mříž, vystoupit na špalek a oběsit se či uškrtit.
Teoreticky to nemožné není. Prakticky to ale budí silné pochybnosti. Je otázka, nakolik byl takový čin za daných podmínek proveditelný bez cizí pomoci. A pokud by opravdu nešlo o sebevraždu, pak se náhle otevírá zcela jiný rozměr případu. Zemřel ve vazbě hlavní obviněný ve chvíli, kdy stále nepřiznal to, co soud potřeboval.
Lazarova smrt měla navíc pro vyšetřování paradoxní účinek. Formálně sice přišel o život hlavní podezřelý, ale proces mohl pokračovat dál, protože bylo třeba potvrdit jeho vinu a najít dalšího spolupachatele. A soud přesně to udělal.
Jak se vyrábí spolupachatel
Po Lazarově smrti soud zatajil tuto skutečnost před Leou i Hanele. Místo toho obě ženy dál vyslýchal a hrozil jim torturou. Tento detail je mimořádně důležitý. Jestliže vyslýchané netušily, že Lazar už nežije, mohly své výpovědi upravovat v domnění, že mu ještě mohou zachránit život, případně alespoň zmenšit jeho vinu.
Hanele pod tlakem změnila výpověď. To, co dříve popírala nebo vysvětlovala nemocí, začala spojovat s Lazarem. Lea dlouho držela původní verzi o „psotníku“, ale nakonec učinila osudný krok. Označila za vraha příbuzného Löbla Kurtzhandla.
Proč náhle jmenuje jiného muže? Nejpravděpodobněji proto, že hledá východisko. Je ve vězení, pod tlakem, má strach z mučení, je bez informací o osudu manžela. Obvinění nepřítomného člověka může být zoufalým pokusem přesunout těžiště obžaloby jinam. Není to důkaz pravdy. Je to obranná reakce člověka zahnaného do kouta. Jenže soud v tom viděl průlom.
Löbl Kurtzhandl. Muž, který se nehodil živý ani nevinný
Löbl byl zatčen mimo Prahu a dopraven k výslechům. Podle dobových záznamů se choval tvrdě, útočně a nepoddajně. Svědky označoval za lháře a prostitutky, odmítal jejich tvrzení a nepřiznal se ani během mučení.
Tento moment je jeden z nejvýmluvnějších. V raně novověké justici mělo mučení sloužit k dosažení přiznání. Pokud ani po tortuře nepřišlo, mohlo by to v moderním chápání paradoxně podporovat možnost, že obviněný skutečně nebyl vinen. Jenže tehdejší soudní logika fungovala jinak. Pokud proti obviněnému stála už jednou vybudovaná konstrukce svědectví, nepřiznání nebylo překážkou rozsudku, ale jen důkazem jeho „zatvrzelosti“. Löbl byl odsouzen k smrti lámáním kolem. Trest schválil i císař. Až do konce trval na tom, že byl odsouzen na základě falešných či koupených svědectví.
Taková slova umírajícího člověka samozřejmě sama o sobě nic nedokazují. Ale v případu, kde jsou přímé důkazy chatrné a svědci vysoce problematičtí, mají váhu minimálně jako poslední připomínka, že rozsudek a pravda nejsou totéž.
Zde je pochován Šimon Abeles
Co opravdu říkaly důkazy
Když odmyslíme pozdější legendu a emoce, zůstane poměrně úzký okruh skutečných důkazů. Prvním důkazem je zdravotní stav a mrtvé tělo. Zde opravdu existoval nález poranění, který vyvolával podezření. Nelze prostě tvrdit, že Šimon zemřel jistě přirozenou smrtí. To by bylo stejně nepřesné jako stará oficiální verze. Na těle byly nalezeny změny, které bylo nutné vysvětlit.
Druhým důkazem jsou svědecké výpovědi. Ty ale trpí zásadními slabinami. Nejsou stabilní, často se mění, vznikají pod tlakem, po hrozbě mučením nebo v prostředí silného náboženského vlivu. Nikdo nepřináší nesporné přímé svědectví o samotném zabití.
Třetím důkazem je motiv. Ten je sice dobově účinný, ale právě proto podezřelý. Náboženská vražda kvůli křtu byla pro katolickou veřejnost nesmírně silným a snadno uvěřitelným schématem. O to více je třeba být opatrný.
A čtvrtým „důkazem“ je přiznání nebo jeho náhrada. Jenže Lazar zemřel dřív, než se přiznal, a Löbl se nepřiznal vůbec. Zbytek byl nahrazen konstrukcí z výpovědí druhých.
Mučení jako nástroj výroby pravdy
Jestli je na celé kauze něco opravdu výmluvného, pak je to způsob, jakým soud k závěrům docházel. Mučení nebylo jen brutálním doplňkem vyšetřování. Bylo jeho metodou. Nehledalo pravdu v moderním slova smyslu. Mělo odstranit odpor a přivést vyslýchaného k žádoucímu souladu s již budovanou verzí případu.
Proto jsou všechny pozdní výpovědi podezřelé. Ne snad proto, že by každá musela být automaticky nepravdivá, ale proto, že byly pronášeny v prostředí, kde se od vyslýchaného neočekávala přesnost, nýbrž podvolení.
To je zásadní. Jakmile do procesu vstoupí tortura nebo její bezprostřední hrozba, přestáváme mít jistotu, že posloucháme svědectví. Často posloucháme už jen strategii přežití.
Kdo mohl být vrahem
Možnost první. Vražda opravdu proběhla a spáchal ji Lazar s pomocí druhého muže. Tuto verzi přijala tehdejší justice. Má své opěrné body. Předchozí konflikt kolem možného křtu, poranění na těle, rychlý pohřeb, svědectví o domácím násilí. Jenže všechny tyto body jsou zpochybnitelné a žádný není sám o sobě rozhodující.
Možnost druhá. Šimon zemřel na následky nemoci nebo záchvatu. Tato verze lépe vysvětluje původní shodné výpovědi rodiny a také to, proč nikdo z obviněných nepředložil jasnou, předem připravenou historku o vraždě někoho jiného. Problémem jsou ovšem lékařské nálezy, které nelze zcela smést ze stolu.
Možnost třetí. Šlo o nehodu, kterou se rodina pokusila utajit. To by vysvětlovalo rychlý pohřeb i nejisté obranné výpovědi. Dítě mohlo zemřít po pádu či po prudkém záchvatu a rodina se mohla obávat následků, zvlášť v citlivé atmosféře kolem jeho kontaktů s jezuity.
Možnost čtvrtá. Došlo k násilí, ale pachatel nebyl prokázán. Je možné, že Šimon skutečně zemřel cizím zaviněním, ale dostupné důkazy prostě nestačí k určení pachatele. Pak by celý proces představoval klasický případ, kdy se stát rozhodl zaplnit mezeru jistoty ideologicky vhodným jménem. Právě tato čtvrtá možnost dnes působí nejstřízlivěji. Nevylučuje násilnou smrt, ale odmítá tvrdit víc, než prameny unesou.
Detail náhrobní desky
Jak se z nejasného případu stal mučednický příběh
Bezprostředně po procesu se začal budovat kult Šimona jako křesťanského mučedníka. Následoval okázalý pohřeb, texty v několika jazycích, písně, tisky, náboženské oslavy i monumentalizace jeho příběhu. V této druhé fázi už nešlo o vyšetřování smrti. Šlo o vytvoření vzoru, obrazu, legendy.
Tady je třeba vidět celý mechanismus v celku. Nejasná smrt dítěte dala vzniknout soudnímu případu. Soudní případ dal vzniknout pravomocnému příběhu. A pravomocný příběh byl dál šířen jako náboženská pravda.
Tím se ovšem původní událost prakticky ztratila. Pod vrstvami procesních spisů, homiletické rétoriky a jezuitské propagandy přestal být vidět skutečný Šimon. Nemocný nebo vzdorovitý chlapec z bohaté pražské židovské rodiny, který se stal nástrojem cizího boje.
Co případ říká o pobělohorských Čechách
Šimon Abeles nebyl jen jednotlivým neštěstím. Jeho smrt se odehrála v době, kdy pobělohorské Čechy prožívaly intenzivní a dlouhodobou rekatolizaci. Konverze ke křesťanství nebyla jen osobní duchovní záležitostí. Byla politickým gestem, nástrojem symbolické moci a důkazem vítězství jedné civilizační představy nad druhou.
Židé v této době žili v právně omezeném, přesto významném prostoru. Byli potřební, ale oddělení. Tolerovaní, ale zranitelní. Každý přestup ke křesťanství měl proto mimořádný význam. A přestup dítěte měl význam dvojnásobný. Ukazoval, že „pravá víra“ vítězí už v samotném srdci židovské rodiny. Jestliže se navíc takové dítě stalo obětí, bylo možné z něj učinit mučedníka a současně démonizovat prostředí, z něhož vzešlo.
Právě v tom je případ Šimona Abelese tak typický. Ukazuje, jak snadno se v pobělohorských Čechách spojovala justice, náboženství, veřejné emoce a propaganda. Ukazuje také, jak křehké bylo postavení těch, kdo stáli mimo většinovou konfesní společnost. A konečně ukazuje, jak málo v takovém prostředí znamenala skutečná nejistota důkazů, pokud už byl jednou nalezen ideologicky vhodný výklad.
Znak pražského židovského města
Případ, který zůstal otevřený
Apelační soud případ uzavřel. Historie ne. Nevíme s jistotou, zda byl Šimon Abeles zavražděn. Nevíme s jistotou, zda Lazar Abeles spáchal sebevraždu. Nevíme s jistotou, zda Löbl Kurtzhandl zemřel za čin, který nespáchal, nebo jen za to, že se odmítl podřídit hotovému scénáři.
Vyšetřování bylo vedeno v prostředí, kde se pravda nerodila z pochybnosti, nýbrž z potřeby. Svědectví byla formována tlakem. Mučení měnilo lidi v nástroje cizího příběhu. A ze smrti jednoho dítěte vznikla legenda, která se ukázala být mocnější než všechny rozpory v důkazech.
Otázka „Kdo zabil Šimona Abelese?“ tak možná nemá jednu odpověď.
Jako historická otázka zůstává otevřená. Jako otázka po fungování moci už otevřená není vůbec. Šimona totiž nakonec „zabil“ ještě někdo další. Doba, která potřebovala jeho smrt vyložit určitým způsobem.
Zdroje:
Marek Toman – Veliká novina o hrozném mordu Šimona Abelese. Argo 2014
