Článek
Jean-François Champollion, francouzský egyptolog, zemřel 4. března 1832.
Tatínek malý knihkupec, maminka negramotná. Slušný genofond pro budoucího lingvistu.
Malý Jean-François přepisoval písmenka z modlitební knížky a slova přiřazoval k modlitbám, které znal nazpaměť. Tak se v pěti letech naučil sám číst. V deseti šel za bratrem do města, který mu zajistil učitele a soukromou výuku jazyků. Takže kromě klasické latiny a řečtiny studoval hebrejštinu, arabštinu, starou syrštinu, chaldejštinu a koptštinu.
Někdy v této době se také začal projevovat jeho zájem o Egypt. Za pár let v roce 1807, přednesl před grenobelskou Společností umění a nauk svou první přednášku na téma „Esej o zeměpisném popisu Egypta před Kambýsovým dobytím“. Podle něj by bylo možné z písemných pramenů psaných řecky, latinsky, arabsky nebo koptsky odvodit starověké místní názvy v arabštině. A ty byly často fonetickými přepisy názvů užívaných Egypťany v době řecko-římské. A ty zase byly odvozeny od názvů staroegyptských. V podstatě logická úvaha která mu vynesla členství ve Společností umění a nauk. To mu bylo sedmnáct let. V osmnácti byl jmenován profesorem starověkých dějin na universitě v Grenoblu.
V šedesátých letech 20. století během výstavby Asuánské přehrady bylo třeba starověký egyptský chrám přestěhovat. Zachráněn tak byl poslední známý nápis v dávno vymřelém písmu. V hieroglyfech. Jejich znalost a užívání zaniklo se zánikem egyptské říše.
V červenci 1799 Bonapartovi vojáci objevili při kopání základů opevnění v lokalitě Rosetta u Alexandrie víc než metrovou kamennou desku s nápisem ve třech jazycích. Po porážce francouzské armády se stala britskou kořistí a v roce 1802 doputovala do Evropy, konkrétně do Londýna.
Kromě textu v hieroglyfech je na ní shodné sdělení v démotickém písmu a řečtině. Poslední dva jazyky už přečetl snadno. Démotické písmo byla lidová verze staroegyptštiny. Rosettská stéla vzbuzovala jistou naději, že hieroglyfy by šly rozluštit.
Samozřejmě že Champollion nebyl sám, kdo se o to snažil. Nejblíže cíli byl Thomas Young. Napadlo ho, že v „kartuších“ v jakýchsi rámečcích by mohla být osobní jména. Ptolemaius a Bereniké. Závěr byl, že pouze ona jsou zapsána foneticky, nikoli obrázkově. Ale i přesto dál soudil, že běžné hieroglyfické písmo jsou jen obrázkové symboly.
O mnoho let mladšího Champolliona, kromě znalosti jazyků inspirovala i čínština, která kombinovala fonetické a obrázkové znaky. Proč by to nemohl být případ hieroglyfů? Texty z dalších egyptských nálezů mu pomohly v rozšiřování poznání jednotlivých znaků.
Jednoho dne, konkrétně čtrnáctého září 1822 během studia nápisů z chrámu Abú Simbel rozpoznal jméno faraona Ramesse. S výkřikem „mám to!“ vyběhl z bytu. Vychrlil svůj objev na bratra a vzápětí se v mdlobách skácel k zemi. Dalších pět dnů proležel v horečkách.
Víc než patnáct let mravenčí práce mu konečně dovolilo své vítězství publikovat. Ještě téhož roku předal vědeckému světu své první překlady hieroglyfů.
Do Egypta se Champollion podíval poprvé a naposledy až v roce 1828. Tehdy konečně na vlastní oči spatřil památky, které znal jen z maleb a náčrtků. V horkém egyptském podnebí ho ale zradilo zdraví. Ještě se stihl vrátit do Francie, kde i přes svůj zhoršující se zdravotní stav pracoval na zápiscích ze své cesty do země faraonů.
Smrt si pro něj přišla v pouhých dvaačtyřiceti letech.
Zdroje:
