Článek
Když se město nadechlo zápachu smrti
Březen 1944. Klidnou ulici nedaleko Eiffelovy věže naruší něco, co se nedá ani přehlédnout, ani přečkat. Z komína jednoho domu stoupá hustý kouř. A s ním zápach, ze kterého se dělá lidem špatně. Sousedé v ulici Rue Le Sueur si stěžují dlouho, ovšem marně. V sobotu 11. března je už situace neúnosná. Kouř, který se valí z komína štípe do očí, dráždí ke kašli a nutí slabší nátury ke zvracení. Je to nesnesitelné.
Tentokrát to doktor přehnal, ozývá se z hloučku kašlajících obyvatel ulice. Několik kurážných mužů buší na doktorovy dveře ve snaze zjistit, co tam ten podivín pálí v kamnech. To přece není normální.
Snaha dostat se dovnitř je zbytečná. Buď se doktor zapírá, nebo není doma. Ale skupinka lidí se tentokrát nevzdá. Několikrát upozorňovali souseda na ten puch, kterým zamořuje okolí. Na dotazy, co v kotli nebo kamnech pálí, neodpovídal. Jen mávnul rukou, něco zamrmlal pod vousy a šel si po svých.
Ale teď to tak nenechají. Někoho napadlo zavolat policii. Nebo hasiče. S těmi možná bude snazší pořízení než s Němci nebo kdoví jakým kolaborantem v policejní uniformě.
Mezi tím se páchnoucí, hustý kouř valil z komína stále víc a přivolaná hasičská jednotka se začala obávat požáru. Ale to hlavní nebyla barva ani hustota kouře. Byl to odér, kteří ti z mužů, kteří prošli zákopy Velké války, poznali okamžitě. Na zápach smrti, který se tehdy vznášel nad flanderskými pláněmi do smrti nezapomenou.
Ten smrad to je lidské maso. Těla, která hoří, spálená bojovými plyny, nebo jen tak, naházená do hořících stavení. Toto už byla práce pro policii. Vyšetřující policisté přijeli během čtvrt hodiny a dostat se do zamčeného bytu nebyl pro ně problém. Ten vznikl hned poté, co vstoupili dovnitř. Přestože to byli otrlí policisté, kteří v mládí prošli bitevními poli Velké války, na něco takového nebyli připraveni.
Dveře, za kterými končily příběhy
V kamnech hořelo a v pootevřených dvířkách bylo vidět ohořelé lidské končetiny. Když pod tlustým hasičem prasklo shnilé prkno v podlaze, z otvoru se okamžitě dral ven nelidský puch, ze kterého se nebohý hasič ihned pozvracel. Pod podlahou bylo množství lidských ostatků, části těl posypaných vápnem. V několika sudech byly nacpané lidské hlavy, na dvorku jáma s rozkládajícími se těly.
Uvnitř domu bylo množství kufrů, oblečení a osobních věcí. Patřily lidem, kteří už v bytě nebyly. Vyšetřovatelé si postupně skládali obraz místa, odkud nikdo neodešel tak, jak přišel.
Majitel domu byl lékař. MUDr. Marcel Petiot.
Marcel Petiot jako mladý doktorand
Predátor, který „byl na správné straně“
Když se Petiot objevil, reagoval naprosto klidně. Samozřejmě, že jde o nedorozumění. To všechno jsou pozůstatky fašistů. Nepřátel, okupantů. Jsem členem odboje a toto je moje práce. V kontextu okupované Francie to neznělo tak úplně nemožně. Chaos, strach a tajné operace byly každodenní realitou. Jenže než policisté stihli všechno ověřit, vážený lékař a odbojář Petiot zmizel.
Na veřejnosti působil jako úspěšný lékař. Vzdělaný, schopný, respektovaný. Protože nebyl místní jeho minulost v Paříži nikdo neznal. A ta byla plná varovných signálů. Problémy s chováním už od dětství, konflikty se zákonem, podivné sklony. Dokázal se však přizpůsobit. Naučil se působit důvěryhodně. A to se ukázalo jako klíčové.
V okupované Paříži existoval obrovský strach. Lidé hledali cestu pryč — za každou cenu. Petiot jim jednu nabídl. Vytvořil falešnou síť, která slibovala útěk z Francie. Přes Španělsko a Portugalsko až do bezpečí. Podmínka byla jediná: zaplatit. Lidé přicházeli dobrovolně.
Věřili mu.
Každý příběh měl stejný začátek. Příchod. Zaplacení. Ujištění, že vše je připraveno. Pak následoval krok, který měl být jen formalitou — lékařský zákrok před cestou. Ve skutečnosti to byl okamžik, kdy se vše lámalo. Nikdo z těch, kdo vstoupili dovnitř s nadějí na útěk, už nebyl nikdy viděn.
Hasiči byli rychlejší než gestapo
Postupně začalo být jasné, že nejde o zmizení jednoho nebo dvou lidí. Bylo jich příliš mnoho. Zvláštní je, že na stopu této sítě narazily i německé úřady. Ne kvůli vraždám, ale kvůli podezření na nelegální útěky. Dřív, než stihly zasáhnout, případ odhalil někdo jiný. Sousedé.
Po osvobození Paříže v říjnu 1944 se ukázalo, že doktor nebyl žádný odbojář. Ostatky nepatřily Němcům, ale Francouzům. Petiot byl sériový vrah. Sliboval židovským rodinám pomoc a záchranu. Místo toho je povraždil a okradl. Dlouho se skrýval, ale nakonec ho úplnou náhodou kdosi poznal a spadla klec.
Svatební fotografie z roku 1927. Marcel Petiot a Georgette Lablais.
Divný chlapeček Marcel
Chlapec, který se narodil 17. ledna 1897 v Auxerre dostal jméno Marcel André Henri Félix Petiot. Byl neoblíbeným dítětem, kterému se, kdo mohl vyhnul. Byl divný, s pichlavýma očima o kterých si sousedé říkali, že vidí i za roh. Začali se ho bát i členové vlastní rodiny, protože nikomu neudělal nic dobrého.
Jediný, kdo ho bránil byla matka. Jenže postupem času už to nebyly jen klukovské naschvály, které prováděl. Ani ti největší darebáci v osmi letech nestřílí ve třídě po spolužácích z revolveru. Po vyhození ze školy matka našla další školu, ale brzy byl nucen odejít i z té.
V deseti letech začal na veřejnosti masturbovat, o rok později už sexuálně napadl spolužačku. Vykrádal byty, strašil dívky, kradl spodní prádlo, týral zvířata. Ale pro jeho matku to byl stále „malý chlapec“.
Jako každá matka si samozřejmě přála, aby z jejího syna vyrostl pan Někdo. Právník nebo lékař. Zatím to tak nevypadalo. Před kriminálem za těžké ublížení na zdraví ho zachránili psychiatři. Po mnoha vyšetřeních zjistili, že hoch je sice nadprůměrně inteligentní, ale také sadista a sexuální predátor. Což stačilo, aby veškerá obvinění proti malému Marcelovi byla stažena.
Po mnoha rozmluvách s matkou Marcel pochopil, že pokud chce být na svobodě a užívat života, musí změnit své chování. Stal se z něj pro okolí milý a bohabojný mladý muž, který se po vypuknutí Velké války dobrovolně přihlásil do armády. V armádě se jako ošetřovatel dostal k morfiu, které v něm opět otevřelo stavidla agrese. Nejen že okrádal vojáky i civilní obyvatelstvo, ale těžce zraněné vojáky zabíjel.
Takové chování nešlo dlouho tajit a brzy na něj přišli. Skončil v psychiatrické léčebně, kde dostal invalidní důchod a mohl jít domů. Po válce, jako zasloužilý válečný veterán měl možnost začít studovat. A v roce 1921, tedy pouhé tři roky po skončení války obdržel lékařský diplom. Sen maminky se splnil. Malý Marcel se stal lékařem.
Policejní fotografie 22. 11. 1944
Dvojí život Marcela Petiota
Svoji lékařskou praxi začal v Villeneuve-sur-Yonne. Pacientům předepisoval drogy a když se stali závislými, nutil je kupovat přímo od něho. Jeho hlavní zájem patřil ženám. Hysterii léčil pohlavním stykem, provozoval nelegální potraty a v roce 1926 zmizela jeho milenka Louise Delaveau.
Její tělo objevili později policisté v řece Yonne a během výslechů se našlo několik svědků, kteří viděli pana doktora, jak vláčí do svého auta obrovský kufr. Asi stěhoval některé lékařské přístroje.
Maminčin malý Marcel se nezastavil před ničím. Stal se dokonce starostou města, což v praxi znamenalo, že městské fondy zmizely v nenávratnu. O honosné svatbě starosty s dcerou nejbohatšího statkáře se dlouho hovořilo. Dokonce se z manželství narodil syn Gerhard.
Jeho násilnické chování a krádeže byli čím dál patrnější, takže policie přestala řešit, jestli je dotyčný starosta a lékař, nebo obyčejný zločinec. Než si pro něj stačili přijet, doktor nechal manželku a kluka a utekl do Paříže.
Naděje na prodej
Tam si jako lékař zařídil praxi a pomáhal Židům dostat se z okupované Francie. Všichni vešli do jeho domu s kufry plnými toho nejcennějšího, co měli, ale nikdy neodešli. Dům na Rue Le Sueur bylo jejich posledním útočištěm. A pak jen smrtící injekce.
Těla rozsekával na menší části a pálil v kotli, na dvoře házel do jámy, zasypával vápnem, ale postupně jich bylo tolik, že kusy mrtvol uschovával v suterénu nebo se povalovaly různě po bytě.
Z peněz a cenností po zavražděných si koupil automobil, večeřel v drahých restauracích a navštěvoval luxusní nevěstince. Tam v opilosti prostitutkám ledacos řekl a brzy se řeči dostaly na gestapo. Tam považovali Petiota za hlavu převaděčské sítě, kterou odchází do bezpečí množství Židů. Nešli si pro sériového vraha, ale pro hrdinu francouzského odboje. Jenže je předběhli místní hasiči, které zalarmovali sousedé, protože ten smrad, který se táhnul z komína už se nedal vydržet.
Petiot zůstal v Paříži, nechal si narůst vousy a všelijak se maskoval, jenže 31. 10. 1944 ho kdosi poznal v pařížském metru. A to byl definitivní konec lékaře a odbojáře doktora Petiota.
Právník René Floriot a jeho klient Marcel Petiot během soudního jednání v roce 1946.
Soud, který odhalil víc než zločin
Proces přitáhl obrovskou pozornost. Petiot se choval nepředvídatelně. Jednou křičel, jindy působil znuděně. Občas si zdřímnul i když při popisování jeho zločinů několik lidí omdlelo.
Tvrdil, že jednal jako správný Francouz. Likvidoval Němce. Jindy, že už tam ta mrtvá těla byla, když se nastěhoval. Nadával soudcům i svědkům, plival kolem sebe a když se unavil, v sedě usnul. Soud chvílemi připomínal nějaké kabaretní vystoupení. Vysmíval se pozůstalým, vyřvával na celý sál, jaký že je hrdina a kolik nepřátel sprovodil ze světa.
Konec bez vykoupení
Důkazy ale mluvily jinak. Rozsudek byl jednoznačný. Smrt pod gilotinou. Jenže výkon spravedlnosti musel být odložen, protože gilotina se porouchala. Během čekání na popravu Petiot zcela zešílel. Řval, válel se po podlaze, kálel pod sebe a choval se jako zvíře v pasti.
Bylo 25. května 1946, když břit popravčího nástroje oddělil hlavu od těla sériového vraha doktora Marcela Petiota.
Podle vyšetřovatelů zavraždil Petiot zhruba 200 nevinných lidí.
Dům, který mlčí
Dům, kde se vše odehrálo, stojí dodnes. Už nevypadá nijak výjimečně. Nic neprozrazuje jeho minulost. Jen historie připomíná, že právě tady lidé hledali záchranu — a místo ní našli konec.
Zdroje:
Maeder Thomas - Vraždí doktor Petiot, 1993
