Článek
Důvěrně se o něm hovořilo jako o Tondovi a bajky o jeho návštěvách mezi obyčejnými lidmi byly populární. Někdy se i notně přidávalo. Jak zahrál v hospodě na harmoniku a dal si pivo. Byl to takový náš lidový Toník. Jen málokdo si uvědomoval, že podepsal nejvíc rozsudků smrti politickým vězňům. A za jeho prezidentování byla StB a ostatní represivní složky jako urvané ze řetězu. Aby toho nebylo málo, dokázal tento dříve sociální demokrat a odborář ožebračit celý národ.
Druhý den po vystoupení prezidenta Zápotockého, v sobotu v pět hodin odpoledne, kdy většina lidí přišla z práce, předseda vlády Viliam Široký oznámil v rozhlase pravý opak.
„Provedením peněžní reformy bude československá koruna svázána s nejpevnější měnou světa, sovětským rublem.“
Došlo k ní následující den 1. června roku 1953.
Tato zlodějna století, kterou komunisté ve svém zcenzurovaném tisku sami nazývali „úder buržoazii“ nebo „úspěch pracujícího lidu“, znamenala znehodnocení veškerých úspor a snížení životní úrovně. V jiných zemí se toto označovalo za státní bankrot.
Pro tehdejší generaci to byla už třetí měnová reforma. K první došlo po rozpadu Rakouska-Uherska, ke druhé po skončení druhé světové války. Žádná z nich ale neměla pro obyvatele Československa takové fatální důsledky jako ta, kterou provedli komunisté.
Poměr výměny peněz byl téměř likvidační. Kurz 5:1 jen do částky 300 korun. Vyšší částky v poměru 50:1. Většina aktiv se škrtla bez jakékoliv náhrady. Státní dluhopisy, životní pojistky, vklady u právníků a podobně.
K výměně peněz byla určena střediska nebo místa, kam lidé přicházeli se svými úsporami. Samotná výměna až na několik drobných incidentů proběhla celkem v klidu. Nepokoje se začaly šířit až později, když lidé zjistili, že nemají na nákup základních potravin, látek, ale často i na jízdenku do práce.
To by ani nebyli bolševici, aby si pro sebe nezajistili výhody. Mnozí z nich byli předem o reformě informováni. Mohli tedy většinu peněz ještě utratit za věci trvalejší hodnoty, jako motorky, auta, kožichy nebo zlato. Často dostávali lepší kurz od svých soudruhů bez ohledu na výši vyměněné částky.
V některých továrnách dostali dělníci výplatu úmyslně s předstihem, před reformou. Jejich rodiny byly tedy následující měsíc bez peněz. Na více než sto dvaceti místech v celé zemi vypukly stávky a protesty. V Praze se dělníci vydali pochodem do centra a zastavila je až ozbrojená pěst dělnické třídy Lidové milice.
Největší protestní akce se odehrály v Plzni. Naštvaní lidé se dostali do některých státních budov a vyhazovali oknem různé papíry, na které narazili v kancelářích. Po nich letěly ven obrazy Gottwalda a Zápotockého, busty Lenina a Stalina. Z oken krajského soudu vyhazovali trestní spisy, které lidé, co byli venku, začali zapalovat. Na nějakou chvíli ovládli i městský rozhlas a stačili odvysílat krátké poselství.
Během pondělního dopoledne už bylo v ulicích kolem dvaceti tisíc lidí. Proti nim byly nasazené milice a armáda včetně několika tanků T-34.
Na náměstí T. G. Masaryka se setkaly dvě demonstrace. Ta první byla v režii „Škodováků.“ Druhou tvořili komunističtí herci oblečení do montérek, aby sehráli svoji obvyklou roli přisluhovačů. Chtěli tím demonstrovat, že „dělníci“ stojí pevně za vedením komunistické strany.
Ve dvě hodiny odpoledne začala druhá, mnohem radikálnější fáze. Proti nespokojenému davu byli nasazeni hasiči. Poté co jim byly přeřezány hadice, byli vyřazeni z akce. U jedné ze škodováckých bran začali milicionáři střílet do vzduchu. Mezi tím do města dorazily posily bezpečnostních složek z jiných částí republiky, armáda a jednotky Pohraniční stráže.
Po páté hodině byl vydán rozkaz ozbrojeným složkám vyklidit náměstí. Do večera bylo po revoltě. Více než dvě stovky zraněných, šest set zatčených. V následujících třinácti procesech bylo odsouzeno 331 lidí a dalších padesát rodin bylo vysídleno do vzdáleného pohraničí na druhý konec republiky.
Jako definitivní tečku uspořádali komunisté oslavnou manifestaci s hudbou a tanci. Dotancovali až na náměstí T. G. Masaryka, kde strhli jeho sochu. V jejich čele šli hrdě herci plzeňského divadla vyjadřující tak podporu totalitnímu režimu. Nebylo to poprvé ani naposledy.
Zdroje:
