Článek
Bojoval s vnitřními běsy i s komunisty. Někdy se ohnul, jindy narovnal. Své démony předal i dcerám. Jedna spáchala sebevraždu, druhá se vyjádřila, že v psychiatrické léčebně je jí nejlépe. Sláva, obdiv a nekonečná muka, která skončila 22. února 1996. Kde jinde než v psychiatrické léčebně.
Klasický padouch a hochštapler. „Není lumpa, aby mi ho nepřišili“, jak sám řekl v jedné scénce o své filmové škatulce.
Vyučený kožešník ze Žižkova. Za trest, protože studium na gymnáziu musel opustit už v primě. Otec ho potrestal tím, že mu chtěl předat živnost. Aby ji uchránil před nacisty, rozvedl se s bývalou modelkou Martou Grimmovou, která byla židovského původu. Skončila v Osvětimi. Živnost stejně nezachránil, sebrali mu ji komunisté.
V divadélku Tvar Miloš Kopecký poprvé přičichl k divadlu. Nakrátko. Jako poloviční míšenec byl internován do pracovního lágru. Po osvobození se kožešnickému krámu svého otce vyhnul obloukem a zamířil do Divadla Větrník. Ne na prkna, co mají znamenat svět, ale tahat oponu a pouštět gramofon.
Chvíli to trvalo, než se stal hercem a přes Divadlo Satiry se dostal do Národního. Tady už začaly působit Kopeckého běsy, takže byl velice brzy ředitelem Vydrou starším vyhozen.
Na několika dalších pražských scénách se nestačil ani ohřát, až narazil na „své muže“, Wericha a Horníčka. Začala éra Tvrďáku a mírně povolený opasek bolševické cenzury umožnil této hře tehdy neuvěřitelných 250 repríz.
Jenže maniodepresivita je mrcha. Od poloviny padesátých let s ní bojoval nebo se jí poddával. Kromě kolegů herců o ní veřejnost nevěděla, což ho na divadle muselo stát nepředstavitelné úsilí. Často si vypomáhal alkoholem, ale někdy nebyl schopen vstát a dojet na zkoušku. Stále častěji se představení a filmování odkládala.
Šířily se zvěsti o namyšlené a nafoukané hvězdě, protože jeho nemoc byla nevědomými pokládaná za aroganci a nafoukanost. Snahy o léčení se časem ukazovaly jako marné, záchvaty a propady byly častější a postupně začal sám odmítat role, protože si přestával věřit.
A pak, v době vrcholného husákismu, spustila televize svůj Opus magnum, Nemocnici na kraji města. Jeden večer v týdnu seděla velká část obyvatelstva Československa nalepená k černobílé obrazovce a hltala doktora Štrosmajera. Další týden si národ vyměňoval repliky charismatického ortopeda.
„Návštěvy přicházejí, zachraň se, kdo můžeš“
„Primář je starej pedant, já jsem zase starej sprosťák“
„Cvach je asi takovej chirurg, že bych jeho ručičkám nesvěřil ani obřízku jezevčíka“
Miloš Kopecký se rázem stal miláčkem národa a v prezidentských volbách v jiných zemích by neměl konkurenta. Všechny jeho úlitby režimu byly zapomenuty. Jeho alkoholické eskapády a promiskuita překryty bílým lékařským pláštěm. Jako vynikajícího ortopeda ho oslovovali lidé s žádostí o operaci a nenechali si vymluvit, že je vyučený kožešník a později se stal hercem. Žádný doktor.
Taková síla to byla, která dokázala i jinak příčetné a normální diváky přesvědčit, že je špičkovým lékařem.
Stejnou energií okouzlil množství žen přesto, že jeho „civilní“ pověst proutníka a dívkaře byla dobře známá. Ostatně onen zájem o ženy projevoval už v dětském věku.
V ulici Ve Smečkách, kde strávil dětství, v módním salonu Koumar Krejčí byl nahoře nevěstinec, oficiálně masérský salon. Zaměstnankyně, čtyři prostitutky, byly neustále monitorované malým Miloškem tak dlouho, až se do jedné z nich zamiloval. Při každé příležitosti si je prohlížel, dokud ta, která byla objektem jeho dětské lásky, se na něj neusmála. Rozhodl se, že až bude vydělávat, ušetří si a ona vyvolená bude jeho.
Což se prý stalo.
Zdroje:
