Článek
Mlýn strachu, kam se báli i četníci
Kohnův mlýn stál stranou města jako temná skvrna, o které se nemluvilo nahlas. Rozpadlé zdi, vlhko, špína a lidé, kteří nezapadali nikam jinam. Místní věděli, že kdo tam vejde, může taky zmizet – a že otázky se nevyplácejí. Mlýn nebyl jen domem. Byl hranicí, za kterou přestávala platit běžná pravidla.
Byl rok 1919, krátce po skončení války. Do mlýna se stahovala různá chudina a existence na okraji společnosti – lidé, o nichž se tehdy říkalo, že se „štítí práce“. Přesto se mezi nimi našli tací, kteří dobře věděli, že pár tisíc korun může znamenat víc než celý lidský život.
Hustý les na Vysočině často pokrývá mlha
Peníze, alkohol a první krev
Bratři Poličští neměli moc, ale měli hotovost. V prostředí, kde se kradlo i zabíjelo pro méně, to stačilo. Stačila také láhev alkoholu, pár ran sekyrou a ticho, které následovalo. V únoru 1919 skončili oba mrtví a zakopaní. Peníze se rozdělily rychleji než vina a svědomí.
V únoru 1919 byli oba bratři opiti a zabiti. Těla skončila v zemi, peníze se rozdělily. Josef Fejt později sehrál roli klidného svědka: příbuzným tvrdil, že bratři odešli za prací do Rakouska a že jim dokonce pomohl s penězi. Nějaký čas to stačilo.
Zmizeli – a nikdo je nehledal
Rodina Poličských ale neuvěřila, že by oba muži zmizeli beze slova. Obrátila se na policii. Pátrání bylo zahájeno, ale bez výsledků rychle vyšumělo. V poválečných letech nebylo nic neobvyklého, že lidé mizeli za prací do Vídně nebo dál do světa. Vyšetřování se uzavřelo a mlýn dál mlčel.
Československé četnictvo ve 30. létech
Opilecké vychloubání, které zlomilo mlčení
Šest let poté, v třebíčské hospodě, prolomil ticho alkohol. Dvořáček se před ostatními vytahoval, zesměšňoval četníky a naznačoval, že ví víc, než by měl. Netušil, že u stolu sedí i syn jednoho ze zavražděných bratrů. Tentokrát už policie neotálela.
Razie v mlýně odhalila prostředí, které připomínalo spíš dno než domov. Přecpané místnosti, šňůry s prádlem natažené jako provizorní hranice mezi rodinami, všudypřítomný zápach a zanedbané děti ležící na hromadách špinavého prádla. Velká kamna byla téměř neustále v provozu, v hrncích se vařilo cosi neurčitého.
Výpovědi, ze kterých se zvedal žaludek
V poutech skončili manželé Dvořáčkovi i Josef Fejt. K vraždě Poličských se přiznali poměrně rychle: opilé oběti ubili sekyrou a pohřbili v mlýnské strouze. Jak se výpovědi zamotávaly, objevovala se další a další jména a podezření. Do případu se postupně zapletlo téměř dvacet lidí.
Vyšetřovatelé vyslechli i svědectví o dalších zmizeních, včetně vražd židovských uprchlíků z Haliče, kteří byli po válce ubytováni ve městě. Padla obvinění z rozřezávání těl, solení masa, uzení v komíně a prodeje místnímu řezníkovi. Právě tyto výpovědi zvedaly četníkům i soudcům žaludek.
Soud, hanba a nálepka lidojedů
Proces se konal v roce 1925 a přinesl Třebíči nelichotivou pověst. Noviny psaly o „městě lidojedů“ a soudní síní se šířily popisy, při nichž někteří úředníci omdlévali. Přesto se většina obvinění nepodařila prokázat.
Soud nakonec uznal vinu pouze za vraždu bratrů Poličských. Josef Fejt a manželé Dvořáčkovi byli odsouzeni k doživotí, mladší Jan Fejt dostal deset měsíců vězení. Ostatní obžalovaní odešli bez trestu. Vraždy uprchlíků ani kanibalismus se neprokázaly – těla se nenašla.
Mlýn zůstal stát a příběh pomalu mizel z paměti. Jen pověst temného místa přežívala dál.
Zdroje:
