Článek
„Mohl ho namalovat jen šílenec“
Větu na slavný obraz „Výkřik“ připsal sám autor
Jakási protáhlá pokřivená postava stojí na mostě u zábradlí. Chytá se za lysou hlavu, pleť nazelenalá jakoby polezlá měděnkou. Postava křičí, zoufale řve A za ní žlutooranžovými vlnitými liniemi zobrazená obloha. Ohnivé apokalyptické nebe.
Obraz, který v době svého vzniku vzbudil spekulace o duševní příčetnosti malíře. Jako odpověď na takové řeči sám mistr připsal tužkou do levého horního rohu: „Mohl ho namalovat jen šílenec“.
Psal se rok 1893. Obraz se jmenuje „Výkřik“. Malíř Edvard Munch.
https://commons.wikimedia.org/w/index.php?search=edvard+munch&title=Special:MediaSearch&type=image
Dílo se od počátku stalo celosvětovým symbolem existenciální úzkosti.
Inspirací byl autorovi na první pohled ničím výjimečný návrat z procházky.
„Šel jsem po cestě se dvěma přáteli - slunce zapadalo za horu nad městem a fjordem - pocítil jsem nápor smutku - nebe se náhle změnilo v krvavou červeň. Zastavil jsem se, opřel o zábradlí, smrtelně unaven - přátelé se po mně ohlédli a pokračovali dál - díval jsem se nad plápolajícími mraky na fjordem, byly jak krev a meč, a město - modročerný fjord a město - mí přátelé šli dál a já tam stál a třásl se strachy - cítil jsem, jakoby velký, nekonečný výkřik šel tou nekonečnou přírodou“.
https://commons.wikimedia.org/w/index.php?search=munch+v%C3%BDk%C5%99ik&title=Special:MediaSearch&type=image
Meteorologický jev „krvavého nebe“ běžně pozorovatelný na severu Evropy byl hlavním motivem obrazu. Podle Muncha byla rozhodující při jeho vzniku otázka, zda mraky mají být krev nebo jenom jako krev. Oko uragánu na obloze je jako otevřená rána, kterou si malíř v sobě nese v důsledku hlubokých depresí.
Kritické reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Munch je nesnášel příliš dobře, protože slova o jeho duševních problémech ho zraňovala. Dobře si uvědomoval predispozice ve vlastní rodině. Matka a sestra zemřely před jeho čtrnáctými narozeninami. Druhá setra trpěla bipolární poruchou. Otec se utápěl v depresích. A sám malíř byl v roce 1908 hospitalizován po nervovém zhroucení.
Ve svém deníku si poznamenal: „Co si pamatuji, tak jsem odjakživa trpěl hlubokými depresemi, které se snažím vyjádřit skrze své umění. Bez této deprese a nemoci bych se cítil jako loď bez kormidla“.
Existují čtyři verze obrazu, které vznikaly od roku 1893 do roku 1910. Dvě jsou olejomalby, další dvě jsou pastely.
Obraz má za sebou bohatou historii. Začátkem 90. let minulého století jej z norské Národní galerie ukradli dva zloději s žebříkem. Detektiv Charles Hill, který se ve Scotland Yardu specializoval na zcizené umění, však zloděje vypátral. Namluvil jim, že Gettyho muzeum v Kalifornii je připravené dílo odkoupit. Za tři měsíce už byl obraz zpátky na svém místě.
Jiná verze obrazu byla ukradena v roce 2004. Za bílého dne ji odnesli maskovaní ozbrojení lupiči z Munchova muzea. Nalezena byla v roce 2006.
V květnu 2012 byla v aukčním domě v Sotheby´s prodána verze ze soukromé sbírky za 120 milionů dolarů. Do té dobyto byla nejvyšší cena, za jakou byl kdy jakýkoliv obraz v aukci prodán.
Zdroje:
