Článek
Český učitel, nacista i partyzán, komunista i antikomunista, to všechno byl Josef Vávra ze Lhoty u Malenovic, který si nechal říkat Stařík
Za Masarykovské první republiky vystudoval hospodářskou i lesnickou školu, později učitelský ústav a učil na různých místech Slovenska a jižní Moravy. Byl to člověk aktivní ve všelijakých spolcích a člen Agrární strany. Jenže to už se blížila válka, která s osudem učitele a agrárníka pěkně zamávala.
V březnu 1939 vznikla fašistická organizace Národopisná Morava, která usilovala o připojení Slovácka k samostatnému Slovenskému štátu. Josef Vávra byl jednou z jejích hlavních postav. Podílel se na arizaci některých židovských obchodů a od června 1939 do října 1940 byl členem jiného fašistického spolku Vlajky.
Od roku 1940 byl dokonce krajským osvětovým referentem ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Jako kolaborant se stýkal s představiteli protektorátu, a dokonce ho přijal i samotný Emanuel Moravec. Ale přišly blíže nespecifikované problémy a z úřadu ho sesadili na místo učitele na Vysočině.
V roce 1943 odešel zpátky na Slovensko, zřejmě kvůli strachu ze zatčení gestapem. Tam se z nacistického kolaboranta proměnil v člena ilegální komunistické strany. Během Slovenského národního povstání v 1. partyzánské brigádě Jana Žižky se účastnil bojů proti Němcům. Tehdy si nechal říkat „Stařík“. V bojích byl dvakrát raněn a několikrát vyznamenán.
Autor: Lenka Plenka/commons.wikimedia.org/volné dílo
Koncem války se schovával na Zlínsku, přestože opakovaně prohlašoval, že se zúčastnil osvobozování Československa.
Po válce se angažoval ve Sdružení českých partyzánů a byl členem ústředního vedení v Praze. Ve Zlíně také s dalšími partyzány založil družstvo Partkol (PARTyzánský KOLektiv), jenž se stal ekonomickou a sociální základnou moravských partyzánů. Měl se co ohánět, aby zahladil stopy po své nacistické minulosti a jako první starosta poválečného Zlína obsadil i funkci předsedy místního Revolučního národního výboru.
Takové aktivity nebyly po chuti pražskému ústředí. Byl postupně všech svých funkcí zbaven, vyloučen z partyzánských organizací a protože věděl, co jsou komunisté zač, nakonec byl jedním z nich, v březnu 1948 odešel do exilu.
Druhým, ovšem neprokázaným důvodem jeho odchodu do zahraničí bylo tvrzení, že byl jedním z členů skupiny, která zabila Jana Masaryka. Společně s Augustinem Schrammem a Vilémem Krajčířovičem. Schramm byl zavražděn, Krajčiřovič spáchal sebevraždu a na Vávru-Staříka čekala oprátka. Jenže to v tuto chvíli ještě nevěděl.
Svými značně levicovými názory Vávra-Stařík popouzel české emigranty, kteří se od něj postupně izolovali. V Německu se setkal s mladým Miloslavem Chocem, kterého vyslal do Československa s jistými instrukcemi. Choc byl dopaden a v monstrprocesu obviněn s dalšími z vraždy komunisty majora Schramma. Výsledkem bylo osm trestů smrti a pro několik desítek nevinných mnoho let v komunistických lágrech. Miloslav Choc byl pověšen v Pankrácké věznici ve věku dvaceti čtyř let.
Z Německa Vávra-Stařík odešel do Francie, odkud inicioval založení odbojové organizace Světlana. Byla to největší protikomunistická síla působící především na Moravě. Její jádro tvořili i bývalí partyzáni ze slovenských hor. Do čela Světlany byl jmenovaný bývalý partyzán Antonín Slabík.
Celkem brzy ale vzniklo podezření, že se jedná o volavčí síť StB. Veškeré instrukce od Vávry-Staříka měla StB pod dohledem, a nakonec sklapla past. V dalším z monstrprocesů, ve kterých si komunisté tolik libovali, bylo po dlouhém mučení popraveno šest osob. Mnozí další skončili na dlouhá léta v uranových dolech. Kolem Vávry-Staříka se začalo podezřele objevovat příliš mnoho mrtvých.
Samozřejmě, že se o takového člověka zajímala kdejaká tajná služba. Vávra-Stařík se z nějakého nepochopitelného důvodu rozhodl z Francie odjet do Jugoslávie. Během cesty byl vylákán do Vídně, kde mu na jugoslávském velvyslanectví měli pomoci v získání potřebných dokladů. Jenže odtud ho za asistence československého atašé příslušníci StB unesli do Československa.
Zbytek života prožil ve věznicích na Pankráci a v Ruzyni. Komunistická justice ho využívala jako falešného svědka při soudních přelíčeních se členy Světlany a v procesu s Miladou Horákovou. Ke spolupráci s gestapem i k vraždě majora Schramma se stavěl záporně. Kategoricky to popíral i při brutálních výsleších. Byl odsouzen k trestu smrti, ale stalo se něco v československé komunistické justici nevídaného. Stb byla proti a popravu výrazně nedoporučila. Jenže ministerstvo vnitra bylo jiného názoru.
Je možné, že věděl příliš mnoho, ať už z války nebo z doby poválečné, možná i o tolik probírané vraždě Jana Masaryka.
Dne 26. srpna 1953 byl muž prapodivného osudu Josef Vávra-Stařík popraven oběšením v Praze na Pankráci. Jeho mrtvola byla pohřbena do společného hrobu na ďáblickém hřbitově v Praze.
Zdroje:
