Článek
Sdílené taxi, do kterého jsem se vecpal s dalšími šesti domorodci, jezdilo po Kermánu a řidič zastavoval u rozličných krámů, stánků a na několika místech v bazáru. Všude něco nechal nebo naopak přinesl, na konci města ještě nabral další dvě báby, dvakrát kontrola policie a před vjezdem do Šahdádu ještě přihlášení na policejním obvodě. Maso, které nakoupil ve městě, bylo dvě hodiny v přehřáté kraksně tepelně dobře zpracované a mohlo se hned podávat. Bylo poledne.
„V noci bude roj Perseid, musíš vidět.“
Byla to první věta, kterou mě ukázal mladý Balúč na translátoru svého mobilu. Po dvouhodinové jízdě sběrným taxíkem z Kermánu přes hory a doly, jsem se ocitnul na venkovském dvorku, pouštní vesnice Šahdád, u hranic s Pákistánem. Perseidy, jinak slzy svatého Vavřince, se na obloze zjevily 10. srpna 258. Tedy zřejmě i dříve, ale od toho roku jsou pravidelně vedeny v astrologických tabulkách a pozorování. Svatý Vavřinec byl umučen na příkaz císaře Valeriána, během pronásledování křesťanů jen o pár dnů dříve. Tak proto ty slzy.
Na dvoře bordel jak blahé paměti u přes sousedů, v mé rodné obci. Několik lavic z půlených, palmových kmenů zaneřáděných slepičinci, pár vyřazených lednic, rezavějící klimatizace jako zahradní stoleček, rozpadávající se kostra kola, hadice, trubky, trámy, prasklé plastové lavóry, prošlápnutý kýbl, sud na vodu, kanystry na benzín a tři vzrostlé palmy, obtěžkané bohatou úrodou datlí. „Ale až za tři týdny“, jak napsal translátor.
Na dvůr vylezl z jakési sluje postarší pán mého věku, drbal se na pupku, a začal s mladým diskuzi, kolik si má říct za ubytování v tom jejich kutlochu, presentovaném jako Hotel An Anbar. Postupně se odněkud vyrojilo dalších pět chlapů, aby se také připojili k debatě. Stál jsem tam, vystavený plné palbě slunečních paprsků, teploměr na zdi ukazoval 48 stupňů, což je v tomto místě průměrná letní teplota, pot mě tekl až do ponožek, a nakonec jsme si plácli. Cena více než příznivá i pro českého důchodce a zahrnovala kromě ubytování i dopravu do pouště. A zpět. Na tom jsem trval. Plus nějaké další pojížďky po vybraných lokalitách.
Moje komůrka byla dříve chlévem, ale nyní předělaná jako hotelový pokoj, na zemi koberec, matrace, vzadu sprcha a díra do země. Starý pán zasunul dva odizolované dráty do zásuvky a rozběhla se i klimatizace vecpaná do díry ve zdi, utěsněná hadry a natrhaným kartonem. Nakonec to bylo více než uspokojivé bydlení.
Než jsem se prošel po hlavní a jedné ze třech ulic podél zaprášených krámků, většina místních už věděla, že do obce přijel běloch. Z dálky na mě halekali, zvali na čaj a kus řeči. Tomu prvnímu jsem vyhověl. Anglicky nikdo ani slovo, což jak se později ukázalo, nikomu nevadilo.
Všichni v domě se ukázali jako výteční hostitelé. Starý pán mně nosil třikrát denně jídlo, přestože dohodnutá cena byla jen za ubytování. Voda, čaj, datle a drobné hrozny byly samozřejmostí. Můj další cíl cesty, město Zábol je děsil. Odrazovali mě od toho úmyslu neb je to rejdiště pašeráků opia z Pákistánu, teroristů z Afghánistánu a dalších nekalých živlů. Kdyby byli křesťané, tak se nad takovým pomateným nápadem opakovaně křižují.
Každé ráno a večer vytáhl kdosi z mrazáku lavor zmrzlé vody, kterou na dvoře rozbíjel sekyrkou na menší kousky. Ty pak opláchl vodou z hadice a naházel do velké termosky. Studená voda v ní vydržela půl dne. Z té samé hadice naplnil lavor a odnesl do mrazáku. To, že se hadice válela po zemi mezi kuřinci, loužičkami benzínu a jiným sajrajtem, nikdo neřešil.
Několikrát za den se starý pán vrhal do úklidu dvoru. Starou, vyschlou palmovou větví zametal a přemísťoval tak hromady bordelu, prachu a písku z jednoho místa na druhé. Tou samou větví poté ometl z lavice ptačí trus, přinesl vodu, čaj a cosi brebentil. Občas se prošel kolem a tou větví přesunul hromadu na jiné místo. Než si odpočinul a vypil několik čajů, slepice a vítr uvedly bordel do původního stavu, a tak šel znovu zametat. Je pracovitý a nezahálí.
