Článek
Pokud to tedy byla Urfa, Šanliurfa na jihovýchodě Turecka, a ne ony vykopávky v jižním Iráku, někdy v 18. století p. n. l. Vzdálenost byla tehdy i dnes zřejmě stejná, okolo padesáti kilometrů. Rozdíl byl v tom, že já jsem putoval sám, bez žen, služebnictva a stád, nejprve po vydlážděných chodnících poději po asfaltce. I já jsem věřil, že se do Harranu dostanu a na rozdíl od Abrama, i zpět.
Cestu jsem začal ještě v ubytovně, na střeše, kde se sušilo prádlo a odkud byl rozhled na hlavní ulici pojmenovanou po vůdci a otci národa. V každé kanceláři, na každém rohu dokonce i na sloupech visely jeho portréty, někdy se starodávným cylindrem na hlavě, jindy s persiánovou čapkou a k vidění byly dokonce portréty vůdce prostovlasého, s černými, brilantinou napomádovanými vlasy, které nesly viditelné stopy hřebene.
Jako by Vůdce v této zemi nahradil Hospodina, který nařizuje kudy a kam, takže mnozí podlehli jeho kouzlu natolik, že vysněnou cestu pro svůj národ považovali za jedinou správnou, seslanou vyšší mocí. Jako vykladač karet z nich vyčte budoucnost, tak aby lidé žili v nejisté přítomnosti, v místě a světě zbudovaném věštěním a vírou s nadějí na jasné zítřky.
První úkol toho rána byla výměna peněz v bance. Posadil jsem se spořádaně na lavici, na jediné volné místo a modlil se, aby mě nikdo neoslovil. Bavit se s Turkem bylo to poslední, o co jsem v bance stál. Sousedovi po mé levici to vydrželo asi minutu, než spustil. Že jsem jeho turečtině nerozuměl ani slovo mu očividně nevadilo.
„Mluvíš anglicky nebo arabsky?“ptám se jen pro formu.
„Jés, senkjů“ byla odpověď a díval se na mě oddaně, jako dítě, když loudí po mamince lízátko.
„Musím mít číslo, nebo kdo je poslední?“
„Jés, senkjů.“
To už bylo jasné, že vše je marnost, tak na závěr, jen tak mu říkám: „Ty jsi blbl, co?“
„Jés, senkjů.“
Když na mě přišla řada, slečna za přepážkou mluvila pouze turecky a na pomoc si přizvala člena ochranky, který na tom byl úplně stejně jako ona. Ale po deseti minutách se transakce ke spokojenosti všech, včetně metaře, který měl také potřebu s košem na odpadky v ruce, přispět svojí hřivnou do debaty, podařila. Venku na mě čekal můj soused z banky, v ruce mobil s translátorem a říká: „Júchrachina“. Nevěděl jsem, co s Ukrajinou, tak jsem šel. On za mnou s tím mobilem něco mlel a postupně se přidávali další pouliční otrhanci a povaleči, takže to vypadalo, že starý krysař vyvádí z Hamellen tlupu dětí, aby měl Landa a podobní paumělci z čeho tvořit muzikály.
Sešel jsem na ulici, před hotel v těsném sousedství s mojí ubytovnou, před kterým parkovalo několik žlutých taxíků. Jediný taxikář, který seděl na zadním sedadle, sešlý stařík v umolousaném saku, jehož rukávy se leskly, jak dobře vycíděné pánve nad krbem ožil, když jsem se u něj zastavil, a dotázal se na bus do Harranu. Nerozuměl ani slovo. Začal překotně mluvit s nadějí, že se dobere k cíli cizincovi cesty, mával rukama do všech směrů, jako by mě přesvědčoval, že pojedeme kamkoliv, kde budou cesty nebo alespoň kozí stezky.
Ale já jsem nechtěl kamkoliv, protože Abram došel do Harranu, kde po nějakou dobu zůstal a totéž jsem chtěl i já. Stařík se vybelhal z auta a poskoky se dostal do prvního krámu, který byl otevřený, v naději, že majitel se s cizincem domluví. Obtloustlý Kurd, prodavač látek a pašmín si s taxikářem dlouze rozprávěl, já stál opodál jako by se mě to netýkalo a potom na mě prodejce látek spustil stejný, nebo podobný turecký monolog. Dostal se ve svém chápání přece jen o krok dál než řidič taxi, protože opakoval slovo Harran, kterému porozuměl, ovšem více si s ním nevěděl rady.
Debata před obchodem s látkami přilákala několik kolemjdoucích, kteří se začali čím dál hlasitěji dohadovat mezi sebou, takže mě zcela ignorovali. Pochopil jsem, že vypadávám ze hry, a když jsem chtěl opustit debatující kroužek, zastavila vedle mě mladá slečna, kompletně zabalená, s vlasy slušivě schovanými pod černým šátkem, jenom bílé tenisky Adidas narušovaly jednotnou čerň.
„Can I help you“, pravil ten anděl nebeským hlasem a já naiva jsem se zatetelil blahem. Mám vyhráno, domluvíme se, řekne, kde je zastávka nějaké dolmuše do Harranu a za hodinu budu na místě. Záhy jsem pochopil, že moje blaho bylo předčasné, protože slečna sice mluvila lámanou angličtinou, ale odkud se jezdí do Harranu nevěděla. Hlouček diskutujících utěšeně narůstal a hlasy nabývaly na intenzitě, vzájemné šermování rukama se nebezpečně blížilo obličejům, každou chvíli se někdo další přidal, původně šel jen tak okolo a během minuty byl vtažený do hádky, o které už nikdo z těch prvních, o ubohém, sešlém taxikáři ani nemluvě, nemohl vědět, čeho se vlastně týká.
Stál jsem pár kroků od rozvášněného davu a chtělo se mě zpívat. To tak na mě často přijde, že z hlubin mého zoufalství se derou ven moravské lidové písně, plné běd, zoufalství, deprese a krve. Pak něco mladou v burce osvítilo a řekla, že má známého, který pracuje opodál a ten že bude vědět, ať ji následuji. Opustil jsem tedy debatní kroužek, který narostl do rozměrů, že začínal blokovat dopravu a následoval jsem černý pytel s pohledem upřeným na bílé tenisky. Procházeli jsme svižným krokem ulici za ulicí, burka se občas otočila, aby viděla, že jsem se neztratil a po čtvrt hodině ostré chůze, kdy jsem si myslel, že už musíme být na druhém konci města, zastavila před jakýmsi finančním ústavem.
„Počkej tady, přivedu kamaráda“, nařídila a já se posadil na parapet od okna jakési vývařovny, ze které se linul nasládlý odér masa v pokročilém stádiu rozkladu i vývaru. Neuběhlo ani pět minut a skutečně se burka vynořila z útrob ústavu, následovaná mladým fešákem, s knírkem, který vládnul Hollywoodu před sto lety. Ujasnili jsme si pozice a nabídnul se, že mě na místo, kde zastavují busy na hlavní nádraží, dovede. A tam že určitě bude nějaká dolmuše do Harranu. Ještě jsem mu stačil poděkovat za ochotu, když jsem uslyšel řev a hned nato i uviděl rozpáleného, během i vztekem mladíka v tesilkách a bílé košili, s naprosto stejným knírkem, jaký měl můj nový průvodce. Burka mezi námi muži jaksi znejistěla, celá se nahrbila, hlavičku pěkně k zemi, a když ten uřvanec vletěl mezi nás, vykvikla, že je to její přítel.
„To mě těší,“ říkám, „ale proč tak řve?“
Burka se na mě podívala jako na slabého duchem a hlasem už patřičně jistějším s určitým náznakem pýchy pravila: „No, protože je to můj přítel, nechápeš?“
Konečně mě došlo, že zadaná krasavice byla přistižena na veřejném prostranství se dvěma cizími muži a být to kdysi, tak ji kamenovali. Můj průvodce ani nepípnul, natlačil se ke zdi té vývařovny a dělal, že neexistuje. Nová atrakce začala lákat další skupinku kolem procházejících Turků, zastavovali se a čekali, co bude. Nějak mě bylo čím dál víc do zpěvu, protože tímto tempem se do Harranu dostanu možná zítra, spíš ještě později, protože nevím, co mě na těch padesáti záludných kilometrech ještě čeká.
Diváci si začali cosi šuškat mezi sebou, pohledy kmitaly z burky na mě a toho přilepeného ke zdi, kterému se nedařilo splynout s omítkou. Abych přerušil výčitky zhrzeného paroháče, řekl jsem mu česky, ať tu svoji slepici drapne za křídlo a táhne, což jsem doplnil gestem, kam asi má jít, kdyby nerozuměl česky. Ale asi rozuměl, protože ji chytil za ten hadr a zmizeli za rohem.
Představení skončilo, dav se rozcházel, neviditelný průvodce se zviditelnil, řekl „follow me“ a stejně jako burka, i on mě protáhnul množstvím ulic, až jsme skončili na jakémsi plácku, kde zastavovaly městské autobusy.
„Musí mít nápis otogan, ten jede na nádraží“, vysvětloval trpělivě, a když hrkající bus s tímto nápisem projížděl kolem nás, nečekal jsem na další poučky, rozběhl se a zadními dveřmi, kudy vyskočilo několik pasažérů, jsem naskočil. Můj průvodce tento manévr nezvládl, chvíli běžel a pak to vzdal. Na nádraží to už bylo v klidu, bus jsem našel a padesát kilometrů do Harranu jel ten trouba přesně dvě a půl hodiny.
Když se z Ur přesouval Abram se svým fraucimor do Harranu, možná tam byl rychleji než my. Ten zoufalec jel krokem, zastavoval u každého syrského pobudy, co dřepěl u silnice a flusal semínka, jestli prý nejede do Harranu. Bus už byl plný po střechu a on pořád zastavoval a ptal se lidí podél cesty. Nakonec vzal hrozně tlustou Syřanku i s ovcí. Bylo poledne a konečně jsem byl v Harranu, biblickém městě, kde se toho od dob Abrahámových moc nezměnilo. Přibyla jenom stará auta, nové mobily a plastové láhve.
Když jsme přijeli před několik otevřených krámů zavalených prachem, osazenstvo začalo opatrně vylézat ven, jako rybičky z konzervy. První byla na svobodě ovce a pelášila kamsi kupředu, kde se tyčily kamenné hradby. Ještě jsem si nestačil ani potáhnout kalhoty a už tu byl lehce ošumělý týpek, který mě začal přesvědčovat, že průvodce potřebuji jako sůl, jinak zde zabloudím, a když nezabloudím, nic neuvidím, protože se neorientuji. Mlel svoji obehranou písničku, i když už jsem byl pár metrů od něho a v obchůdku kupoval láhev vody.
