Článek
Podřezaný pán a jeho dva ubodaní chlapci se stali předlohou pro Vrchlického báseň Lorecký ze Lkouše
„Šamonické zvony bouřně vyzvánějí, pánům dnes je běda, sedláci se smějí. Dvorec zapálený, nádvořím krev proudí, na zvráceném sudě Petr Dulík soudí. Před ním trčí vidle, odznak selské síly, a k těm zástupově ku přísaze pílí. Pod nimi cos v krvi mokvá v hrůzné změti: šamonický zeman a s ním jeho děti“.
Dostat se do sporu s králem nebyla v 16. století žádná legrace. Nikdo už neví, v čem byl problém, ale rodina Loreckých přišla o majetek i tvrz na Kutnohorsku. Tak se Ludvík Lorecký rozhodl, že se dá k vojsku. Ve válce se dá zbohatnout. Jenže vojna s Turkem se nějak nevyvedla a z Ludvíka se stal zajatec. Přežil, ale dvanáct let strávil v tureckém zajetí.
Ze zajetí se sice vyplatil, zřejmě za pomoci svých bratrů, a od roku 1561 už byl pánem na tvrzi v Šamonicích, malé jihočeské vesnici blízko Blatné. Oženil se a měl dva syny. Adama a Zdeňka. V době vraždy jim bylo 12 a 10 let.
Jenže vztahy mezi ním a poddanými nebyly zdaleka růžové. Došlo dokonce na stížnost „z útisku“, kterou na jejich žádost sepsal evangelický farář Vavřinec z blízké Čížové.
Pak přišla ona osudová noc 24. srpna roku 1571. Vesnický rychtář Petr Dulík se synem Vackem, pomocníkem Matějem Marouškem a jeho bratrem Zikou se domluvili, že už pána mají plné zuby a bude lepší ho zabít než si dál nechat všechno líbit. Aby se mohli dostat do panského domu, potřebovali k tomu spolupráci šafářky Voršily. Ta přibrala do vražedné party ještě kuchařku Marušku a služku Důru.
V noci prolezli dírou v padacím záchodu do tvrze a Důra je pustila do ložnice, kde spal Lorecký. Nejprve jej Zika udeřil do obličeje a když se probudil, skočila na něj služka Důra a podřízla mu krk.
Rychtář Dulík mezitím vešel do místnosti, kde si hráli oba synové. Chvíli si s nimi pohrál a když je šafářka napomenula, že je pozdě a měli by jít spát, poslechli ji. Po nějaké době do ložnice vstoupil Dulík s ženami.
První ránu železnou tyčí schytal Zdeněk do ramene. Šafářka vyzbrojena kuchyňským nožem ho opakovaně bodala tak dlouho, dokud nezůstal ležet na zemi v kaluži krve. Vacek probodl krk druhému z bratrů a když se svíjel na zemi, Důra mu prořízla krk, stejně jako jeho otci.
Potom zavřeli dveře a skrze díru se záchodem dostali ven. Když se všichni doma převlékli do čistých šatů, běžela Důra k rychtáři, aby mu oznámila tu hroznou novinu. Dulík okamžitě zburcoval některé sedláky a běželi se podívat co se stalo. Tak „objevili“ všechny tři mrtvé ve vlastní krvi. Otec zamordovaný v posteli, synové na podlaze.
Poté se rychtář ještě se dvěma jezdci rozjeli do Blatné, nahlásit vraždy.
Během vyšetřování padlo podezření na bratry Marouškovy. V maštali byly nalezeny klíče od panských pokojů. Tak se došlo na služku Důru a šafářku Voršilu. Jako první se na mučidlech přiznala Důra a kuchařka Maruška. Trest smrti stětím byl pro Důru milosrdenstvím ve srovnání s tresty, které měly následovat.
Takové krvavé divadlo nikdo z přihlížejících nikdy nezažil. Trvalo dva dny a sjely se na ně stovky zvědavců, z řad panstva i poddaných.
První dotáhli katovi pacholci na popravčí místo šafářku Voršilu, která se po krutém mučení nemohla udržet na vlastních nohách. Následovala ji kuchařka Maruška vlečená za vozem. Obě ženy byly za živa upálené na hranici
Druhý den byl po několikahodinovém mučení naražen na kůl Matěj Marouška. Jeho bratr Zika byl lámán kolem, do kterého byl následně vpleten. Těla obou bratří byla pro výstrahu vystavena několik let na blatenském popravišti. Syn bývalého rychtáře Dulíka byl zaživa rozčtvrcen a tělo spáleno.
Hlavního organizátora Dulíka opékali na železném roštu. Během obracení ho polévali smolou a seškvařenou kůži seškrabávali. Protože stále žil, zapálili pod ním slámu, aby se udusil kouřem.
Omytá a oblečená těla Ludvíka Loreckého a jeho synů byla 27. srpna pohřbena nejprve na hřbitově v Čížové a poté přenesena do kostela sv. Jakuba Většího. V roce 1985 byla hrobka Loreckých otevřena a nalezené ostatky zkoumány na Katedře antropologie Univerzity Karlovy.
Adamovi a Zdeňkovi mělo být 12 a 10 let. Zkoumané ostatky patřily malému dítěti a muži kolem dvaceti až pětadvaceti let. Třetí kostra byla ženská, odhadovaný věk čtyřicet let. Žádné prameny ale vraždu ženy neuvádějí.
Nad případem se dodnes vznáší mnoho otazníků. Byli potrestáni opravdoví vrazi, nebo se přiznali nevinní, aby skončilo jejich nelidské mučení?
Ještě několik generací poté říkali přespolní lidem ze Šamonice Krkořezáci.
Zdroje:
