Článek
Pokusy o rehabilitaci Leopolda Hilsnera odsouzeného za vraždu Anežky Hrůzové
Leopold Hilsner byl poličský povaleč a darmožrout, který se nechal vyživovat svou matkou. Něco drobných vyžebral a střechu nad hlavou mu poskytla židovská obec. Když bylo hezky, potloukal se po vesnici a okolí, někdy sám, jindy ve společnosti podobných „nemakačenků“ a život byl krásný. Pohled na ohnuté hřbety pracujících obyvatel Poličky ho v tomto přesvědčení ještě utvrzoval.
Idylka trvala do 29. března roku 1899. V ten den bylo nalezeno mrtvé tělo Anežky Hrůzové. Téměř nahé, podříznuté, vykrvené. Mezi podezřelé a vyšetřované zapadl Leopold, díky svému životnímu stylu a pověsti, dokonale.
Během soudního procesu, který probíhal v Kutné Hoře, se ukázalo, že Hilsner několikrát lhal. Viděli ho blízko místa činu ještě s dalšími pobudy, a dokonce se měl převléct do jiných šatů. Jeho bývalá milenka na něj napráskala, že jí vyhrožoval zabitím. O noži, který u sebe stále nosil, mluvili další. Vaz mu zlomil nález zakrvácených kalhot v synagoze ve Velkém Meziříčí. Po dlouhém zapírání nakonec přiznal že jsou jeho. Už ale nedokázal vysvětit, kde se tam vzaly a proč jsou od krve.
Protože trestný čin „rituální vraždy“ v trestním zákoníku neexistoval, byl Hilsner obviněn z vraždy se sexuálním motivem. Termín „rituální vražda“ tehdy plnil stránky všech novin.
Justice neměla na Hilsnera nic kromě nepřímých důkazů. Těch bylo zase více než dost. Anežku několikrát pronásledoval, na dobu vraždy neměl věrohodné alibi, často lhal a zaplétal se do svých výpovědí a na místě činu se v inkriminované době procházel.
Nejsilnějším důkazem byl zakrvácený oblek. Hilsner dlouho zapíral, že by byl jeho, ale byl v něm viděn opakovaně, což dosvědčilo pod přísahou několik svědků.
Jestli svědkové mluvili pravdu nebo lhali, úmyslně či pod vlivem hysterie, kterou vražda a posléze tisk rozpoutal, je dnes obtížné rozluštit.
Trest smrti potvrdil i soud v Písku, který mu přišil ještě další vraždu. O rok dřív na stejném místě byla zavražděna Marie Klímová a vraha se nepodařilo najít. Císař František Josef I. cestou milosti změnil provaz na doživotní žalář. Z něho Hilsner vyšel roku 1918 díky milosti císařova nástupce Karla I.
K vraždám se nikdy nepřiznal, ale stejně tak nedokázal vysvětlit, proč tolikrát během přelíčení lhal. Bouře zvaná „hilsneriáda“, která se strhla, zaměstnávala nejen běžnou populaci, ale i renomované právníky, rychlokvašené znalce židovských praktik, a dokonce i profesora Masaryka, budoucího prezidenta Československa.
Odseděl si osmnáct let a byl považovaný za dvojnásobného vraha. Po propuštění si změnil jméno na Heller a živil se jako „podomní obchodník“ v Čechách i ve Vídni. Vedl podobný životní styl jako před uvězněním, jen s tím rozdílem, že teď byl z něho předčasně zestárlý muž s podlomeným zdravím. Opět mu na živobytí přispívala židovská obec a občas i některé soukromé osoby.
Dokonce se snažil podvodným způsobem vymámit nějaké peníze i od svého bývalého ochránce, nyní prezidenta Masaryka. Žádal o finanční příspěvek na svoji svatbu. Na Hrad zaslal i svatební oznámení. Byla to samozřejmě lež, žádná svatba se nekonala. Ale finanční příspěvek obdržel. To bylo asi tak maximum Hilsnerových „schopností“. Vyžebrat od někoho trochu peněz. O násilí a vraždě ale nemůže být ani řeč.
Přestože se k vraždám nepřiznal, nikdy neusiloval o soudní rehabilitaci. Měl jiné starosti. Až mnohem později italský právník Mario Umberto Morini vystoupil s požadavkem rehabilitace podle něj nevinného Leopolda Hilsnera. V jeho případě se spíše jednalo o rehabilitaci z pohledu justičního než jakési pozdní odčinění křivdy a nespravedlnosti.
Ani čeští právníci nezůstali pozadu. Sice si dali na čas, ale v roce 1998 se shodli na tom, že v Hilsnerově případě byl porušen zákon. Protože tehdejší proces se projednával ve Vídni, byla kontaktovaná i rakouská strana. Ale pokud prvoinstanční rozsudky nezrušila strana česká, nebylo v moci rakouské rozhodnutí odvolacího soudu ve Vídni změnit.
Každopádně, ať už byl Hilsner vrahem nebo spolupachatelem vraždy nebo nevinným a jen sprostým podezřelým, byl odsouzen především na základě davové psychózy a vybičovaného antisemitismu. Dnes by se řeklo, že měl smůlu a byl v nesprávnou dobu na nesprávném místě.
Leopold Hilsner zemřel ve věku 51 let v nemocnici na rakovinu tlustého střeva. Jeho hrob ve Vídni byl na základě pokusů o rehabilitaci obnoven v roce 2000.
Zdroje:
