Článek
Přestože v socialismu neexistovali homosexuálové, byli vyslýcháni Státní bezpečností
Být homosexuálem v socialistickém Československu bylo trestné. Člověk, který se takto narodil, de facto páchal trestný čin už jako mimino. V roce 1950 nahradil starý rakousko-uherský trestní zákoník nový socialistický. A homosexualitu dál označoval jako trestný čin: „Kdo se pohlavně stýká s osobou téhož pohlaví, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.“
Na konci roku 1961 osvícení soudruzi zplodili další paragraf 244, kde už byl trest „jen“ za pohlavní styk s osobou stejného pohlaví mladší 18 let, styk za úplatu a styk, který budil veřejné pohoršení. „Sladká šedesátá“ se začala projevovat i v bolševickém trestním právu.
Podle nich to byl ovšem paragraf téměř zbytečný, protože po vzoru země, kde zítra znamenalo už včera, stejně žádní gayové a lesby neexistovaly. Dokonalá socialistická společnost, která odstranila vykořisťování člověka člověkem, nemohla obsahovat nedokonalost. Pro většinu obyvatel to byla nenormální a nemorální úchylka. Socialistický člověk prostě nemohl být homosexuál.
V takové době a společnosti dospíval mladý Eduard Cupák. Tatínka a babičku mu za války popravili nacisté kvůli padělání potravinových lístků. Samozřejmě na udání uvědomělého českého spoluobčana.
Když v roce 1947 ukončil školní docházku, přihlásil se na Státní konzervatoř v Brně a byl přijat. Tam patřil mezi nejlepší studenty. Vyčníval nad ostatními nejen svým talentem, ale i jinak. Ale vyčnívat se v oněch dobách nevyplácelo. Netrvalo dlouho a opět zasáhli do života studenta Edy udavači. Spolužáci, tupě uvědomělí svazáci, to pěkně sepsali a výslechy estébáků na sebe nenechaly dlouho čekat. Domluvené angažmá v divadle v Uherském Hradišti bylo zrušeno. Následoval vyhazov ze školy a umístěnka do fabriky v Kuřimi.
Cupákův pražský kamarád se znal s režisérem Václavem Krškou, a tak dlouho do něj vandroval, až Krška mladému Edovi přidělil roli v komparzu. Jenže režiséra mladík zaujal a nabídl mu hlavní roli, pokud se ji do druhého dne naučí nazpaměť. To bylo pro budoucí filmovou hvězdu to nejmenší.
A pak přišly dva filmy, které se naprosto vymykaly budovatelským škvárům oné doby. Měsíc nad řekou a Stříbrný vítr. Protože byl režisér Krška také homosexuál, začali někteří závistiví kolegové Edovi říkat „paní Kršková“.
V divadelním angažmá byl pouze dvakrát. Hrál v Městských divadel pražských a v Divadle S. K. Neumanna. Prkna, která znamenají svět, mu moc neseděla, a proto odešel na volnou nohu. Možná to bylo repertoárem. Úderníky v montérkách a hrdinné partyzány hrát nechtěl.
V šedesátých letech ho objevila televize a z obrazovky téměř neslezl. Jenže opět zasáhli práskači a tehdejšímu vedení ČT poslali seznam Cupákových protisocialistických výroků. Bylo mu čtyřicet a zase zákaz.
Tak nastoupil do rozhlasu. Inscenace a rozhlasové seriály jako Vojna a míra, Cirkus Humberto nebo Let do nebezpečí poslouchaly tehdy miliony lidí.
V roce 1959 se seznámil se svým celoživotním partnerem Václavem Květem. Nebyl to nikdo z uměleckých kruhů. Václav byl Kladeňák, dělník z ČKD. Až do smrti vytvářel Eduardovi zázemí, které potřeboval. Jako vynikající herec a dabér byl na druhou stranu velice nepraktický. A to si koupili ruinu starého mlýna v údolí potoka Brtnice u Velkých Popovic, kde bylo práce jak na kostele.
Přeci jen se do těch montérek, kterým se vyhýbal na divadle, navlékl. Z rozhlasu nebo televize ho na skútru odvážel Václav rovnou do mlýna, kde se bouralo a stavělo… a žilo. Neexistovala žádná dovolená, cesta k moři, toulky po horách. Jenom mlýn, kam později jezdili zvaní přátelé herci. Až na výjimky, jako byli Bohumil Záhorský nebo Karel Höger, to bývaly všechno ženy.
Jako jeden z mála umělců odmítl účast na trapném kolaborantském setkání k podpisu Anticharty. Po roce 1989, na rozdíl od jiných umělců, nežádal za svůj statečný postoj trafiku ani metály.
Byl silný kuřák, který pil víc, než bylo jeho zdraví prospěšné a posledních dvacet let trpěl závažným plicním onemocněním. Na konci života už nemohl mluvit a většinu času trávil po nemocnicích. Zemřel v neděli ráno 23. června 1996. Jeho popel byl rozptýlen na loučce hřbitova na Malvazinkách.
Kdysi v soukromí řekl, že nebýt toho udavače z brněnské školy, tak by nic z toho všeho vlastně neměl.
Zdroje:
