Článek
Koncentrační tábor Osvětim zabíjel i po 42 letech
Na fotografiích z roku 1945 stojí mezi ostatními. Vyhublý, nemocný, ale živý. Jeden z těch, o nichž se říkalo, že dokázali nemožné. Jmenoval se Primo Levi. A jeho skutečný konec byl horší než to, co zažil v koncentračním táboře.
Dvakrát přežil svoji smrt. Poprvé jako italský partyzán. Vystudovaný chemik, který ani nevěděl, jak nabít pušku, se přidal k partyzánské skupině operující v údolí Aosty. Byl zajat a odsouzen k trestu smrti. Po zjištění, že je Žid, byl v dobytčím vagonu odeslán do lágru Osvětim-Monowitz. Tam mu bylo jméno nahrazeno číslem. Stal se vězněm 174517.
Podruhé ho smrt obešla v zimě 1945. V táboře číslo 174517 onemocněl spálou a zůstal v karanténě ve svých kasárnách. Proto nebyl zařazen do pochodu smrti, když SS evakuovali tábor před blížící se Rudou armádou.
Aniž by to nacisté tušili, nechali tak naživu jednoho ze svých největších nepřátel. Svědka, který jako spisovatel postavil ve svých knihách pomník těm, kteří nepřežili. Aby se nezapomnělo. Protože Primo Levi zapomenou nemohl, i kdyby chtěl.
„Osvětim existuje, takže Bůh nemůže existovat,“ řekl Primo Levi. A v závěrečné recenzi knihy si tužkou poznamenal: „Nemohu najít řešení dilematu. Hledám ho, ale nemůžu ho najít.“
Primo Levi v padesátých letech
Sláva, která nehojí rány
Po válce se stal symbolem přeživšího svědka. Zvaly ho univerzity, noviny, televize. Mluvil klidně, věcně, bez patosu.
Jenže doma byl jiný. Trpěl těžkými depresemi, úzkostmi a dlouhodobými psychickými krizemi. Sám opakovaně psal, že Osvětim z něj nikdy neodešla.
„Ti, kteří přežili, nejsou ti nejlepší. Jsou to ti nejšťastnější.“
Svět chtěl příběh o vítězství
Lidé chtěli slyšet, že utrpení má smysl. Že zlo bylo poraženo. Že přeživší žijí šťastně. Levi jim to ale nedokázal slíbit. Čím byl starší, tím hůře snášel pocit, že on žije, zatímco jiní zemřeli – včetně dětí, starců, přátel. Říkal, že vina přeživších je těžší než hlad.
Přesto, že přežil, po dlouhých 42 letech, se stal i on obětí nacistické mašinerie. Byl ženatý měl děti a vnuky, byl slavný. Ráno 11. dubna 1987 spáchal sebevraždu. Bylo mu 67 let.
Jeho sebevražda byla zahalená stínem Osvětimi. I po více než čtyřiceti letech nacistický koncentrační tábor likvidoval své, nyní už bývalé, vězně. Traumatu z Osvětimi si nesl čtyřicet let jako přišitou Davidovu hvězdu.
Levi nezanechal žádné vzkazy, jen nákupní seznam, ale sebevražední lidé nenechávají rozlučkové dopisy.
Toho dne, v 10:05, Primo Levi otevřel dveře svého domu v Turíně, sešel po podestě, chytil se zábradlí a spadl ze schodiště ve třetím patře. Náraz na mramorovou podlahu ho okamžitě zabil.
Policejní zpráva potvrdila sebevraždu.
Ve své knize Rozhovory s Primo Levim uvedl: Pokud existuje Osvětim, může existovat Bůh?
Nic netušící lidé směřují k plynové komoře a krematoriu
Pád, o kterém se moc nemluví
Muž, který přežil Osvětim, nepřežil mír.
Média o tom psala opatrně. Některá mlčela úplně. Nezapadalo to do příběhu o naději.
Dnes se jeho knihy čtou ve školách. Je považován za morální autoritu. Jen málokdo ale dodá poslední větu jeho příběhu. Osvětim ho nezabila. Ale nikdy ho ani nepustila. Je to realita, kterou nechceme vidět.
Protože by nás nutila přiznat, že některé příběhy nemají šťastný konec.
Levi byl jedním z lidí, kteří trpěli tzv. komplexem přeživšího – tj. výčitkami svědomí těch, kteří přežili smrtící prostředí a likvidační selekce (často i v důsledku náhod) a ptají se, zdali to nebylo na úkor jiných.
Primo Levi od malířky Sofíe Gandarias
Objevili se ovšem i lidé, kteří Leviho sebevraždu zpochybňují.
Americký spisovatel a Leviho přítel Camon uvedl, že autor knihy „Je-li toto člověk“ mu krátce před smrtí poslal dopis plný plánů a očekávání: „Pošlete mi článek v Libération, jakmile vyjde, zjistěte, zda Gallimard chce další výtisky mých knih“.
Sedmaosmdesátiletý Camon následně své vyjádření mírně poupravil: „Mám pochybnosti, vysvětlení sebevraždy mě nepřesvědčuje. Pokud skočil, neudělal to z vlastní vůle, ale proto, že měl uvnitř prázdnotu.“
„Ti, kdo spáchali sebevraždu v táborech, zemřeli, protože život byl peklo a smrt byla lepší než život. Pokud Levi spáchal sebevraždu, bylo to kvůli tomu“.
Camon kritizoval velká nakladatelství, která až do onoho dne odmítala tisknout Leviho díla, zejména prestižní francouzské nakladatelství Gallimard. Camon se snažil dostat Leviho knihy do redakčního plánu. Po 11. dubnu se odmítání a nezájem o vydání Leviho knih změnilo v prosbu vdově paní Lucií:
„Nakladatelství Gallimard je ochotno koupit všechny Leviho knihy, které jsou k dispozici“.
Primo Levi, se svou minulostí i současností jako spisovatel, čelil syndromu přeživšího holocaustu, směsici deprese, viny a bezvýznamnosti. Jeho sebevražda byla výkřikem nebo osobním odsouzením.
Primo Levi v pozdních letech
Zdroje:
web.archive.org/web/20051211235755/http://www.bostonreview.net/BR24.3/gambetta.html
Archiv United States Holocaust Memorial Museum
Primo Levi – Je-li toto člověk, naklad. Sefer, 1995
