Článek
Dahomejské království na pobřeží západní Afriky mělo hlavní příjmy z prodeje otroků. Celá ekonomika byla postavena na lovu lidí a jejich prodeji Evropanům. Lovili nejen na svém území, ale podnikali výpravy i do sousedních zemí.
Už v roce 1472 uzavřeli místní pohlaváři smlouvu s Portugalci o prodeji otroků, slonoviny a zlata. Zatímco zlata i slonoviny časem ubývalo, lidí zajatých při loupežných výpravách a lokálních válkách bylo stále dost.
Proto celé území Guinejského zálivu dostalo označení jako „pobřeží otroků“. Ekonomiku království nabourali až francouzští kolonizátoři v polovině 19. století, kdy bylo otroctví v Evropě zrušeno.
Největším přístavem pro deportaci otroků byl přístav Ouidah, z něhož odplulo do nenávratna více než 1 milion Afričanů. Ti, kteří touto pomyslnou branou prošli neměli šanci na návrat.
Byla ovšem skupina zajatců, kteří nebyli nahnaní do otrokářských lodí a odvezeni z Afriky na jiný kontinent. Byly to všechno ženy. Samozřejmě že ne každá zajatkyně byla vybraná do zvláštní jednotky. Musela být fyzicky zdatná, panna a během služby nesměla otěhotnět. V opačném případě ji čekala poprava.
Každá adeptka musela absolvovat tvrdý výcvik, takže zdaleka ne všechny ho zvládly. Jejich hlavní zbraní byly mačety, později i muškety a kanóny. Jmenovaly se „ahosi“ což znamená „královy manželky“.
Ženskou armádu, jedinou svého druhu založil dahomejský král v 17. století jako jednotku pro lov slonů. Brzy je začal používat pro osobní ochranu a později jako elitní ženskou bojovou jednotku. Poprvé byla nasazena do bojů v roce 1727 do bojů se sousední královstvím Savi.
Jejich heslem bylo „zvítězit nebo zemřít“. Pokud to výslovně král nenařídil, žádná z bojovnic nikdy nesměla ustoupit a raději se nechala v boji zabít. Díky této disciplíně získalo malé království elitní jednotku zabijáků, které dokázalo dobít celé území dnešního Beninu a většinu současné Nigérie.
Jejich bojové korouhve, pod kterými pochodovaly sice bosé, ale vyzbrojené metrovou mačetou byly vytvořeny z kostí a kůží zabitých nepřátel. Jejich šesti tisícová armáda se stala postrachem černé Afriky.
Díky svému postavení se těšily oblibě nejen královské rodiny ale celé společnosti. Mohly pobývat po setmění v královském paláci a byly vždy dostatečně zásobovány alkoholem a tabákem. Otrok s malým zvonečkem šel před nimi, když vyšly z paláce, aby jim šel prostý lid stranou. Ten, ke komu se přiblížily musel sklonit hlavu a dívat se do země na znamení pokory a úcty.
Od poloviny 19. století obdržely uniformu a byly rozdělené podle druhu zbraní do jednotlivých pluků. Přesto jejich hlavním nástrojem byla i nadále mačeta.
Jejich labutí písní se staly dvě francouzsko-dahomejské války. Ta druhá v roce 1894 znamenala konec království a francouzskou kolonizaci.
Pokud dahomejské oddíly bojovaly jen s ostatními africkými kmeny a prodávaly Evropanům, později Američanům dostatek otroků, bylo všechno v pořádku. Jenže roku 1890 si ukously větší sousto, než mohly spolknout. Napadly vesnici Quemé, která byla pod francouzským protektorátem. Guvernér přístavu sice mával francouzskou vlajkou což krále a vrchního velitele v jedné osobě naštvalo natolik, že přikázal jedné z bojovnic, aby to vyřešila.
Věrna svému výcviku a bojovým zkušenostem usekla guvernérovi hlavu a jeho manželku přinutila, aby ji zabalila francouzské vlajky, kterou ještě před chvílí mával a předala krvavý ranec svému králi.
To zase logicky naštvalo Francouze, protože to považovali za hanobení vlajky i svého národa. Vyhlásili království Dahome válku. Na to válečnice čekaly a s zápalem sobě vlastním se vrhly na další město ve francouzské správě. Jenže to bylo daleko lépe chráněno a obránci měli tehdy na hradbách k dispozici i moderní kulomety. Tady už mačety a staré muškety ostřílených válečnic nic neznamenaly.
Následovalo ještě několik krátkých bitev, ve kterých byly „Ahosi“, manželky krále doslova rozdrceny. Ze čtyř tisícové armády jich přežilo několik desítek. Král Béhanzin byl zajat a deportován, území bylo obsazeno Francouzi a stalo se kolonií.
Několik se jich dokonce vrátilo do Abomey, tehdejšího hlavního města, už obsazeného francouzskou posádkou, kde zavraždily několik důstojníků koloniální správy.
Poslední z dahomejských válečnic Nawi, která se zúčastnil bojů ve válkách s Francouzi, zemřela v roce 1979 v Beninu. Bylo jí víc než sto let.
Zdroje:
