Článek
Protože jsem se o sobě, mimo jiné, dozvěděl toto:
Že jsem námezdní pisálek, ubožák a nedouk. To jen z těch slušných.
Dále mnohé čtenáře zajímalo: Proč jsem se potřeboval vyzvracet zrovna tady, proč se nevěnuji něčemu užitečnému, když stejně nic neumím, jestli jsem vůbec chodil do školy, od koho pobírám svůj žold a která politická strana mě platí.
Snažil jsem si představit autory takových příspěvků, pokud se nadávce o třech slovech dá říkat příspěvek. Jsou to zakomplexovaní chudáci, co na základní škole dostali ze slohového cvičení nedostatečnou a mají z toho celoživotní mindrák, který si léčí, skryti v anonymitě, urážkami „pisálka“?
Nebo frustrovaní jedinci, co mají potřebu urážet každého, kdo nenadává na dnešní dobu, nestěžuje si a nevelebí staré zlaté časy socialistického Československa?
Nikdo z nich mě nezná, a přesto ví úplně přesně, co jsem zač – debil. Jaké mám vzdělání – pomocná škola. A co IQ – hluboce pod bodem mrazu.
Jeden z těch začátečnických článků se týkal Lipan. Bylo výročí bitvy, porážky polních vojsk, konec května, slunce hřálo, podél cesty od Českého Brodu zrály třešně, prostě krásný jarní den.
Šel jsem pěšky, prošel vesnicí Lipany, poseděl na kopci u mohyly, udělal pár fotek a představoval si pravděpodobný průběh bitvy. Kochal jsem se výhledem široko do dálky a v tom tichu a míru jsem na chvíli i zdřímnul. Probudil mě příchod slečny s baťůžkem, která měla podobný nápad. Uvolnil jsem jí místo na lavičce, pozdravil a vracel se z kopce do vesnice.
Sumíroval jsem si v hlavě, jak o tom popsat, aby to nebylo jak z učebnice nebo od Jiráska. Lákala mě postava Prokopa Holého a jeho možné další osudy, ale nakonec jsem do článku přidal i něco ze žhavé současnosti.
Vesnice Lipany v tom krásném jarním dni vypadala, že tudy zrovna prošla fronta. Podél silnice se válely zdeformované plastové lahve, igelit poletoval v mírném větru, do toho chuchvalce sena a vysypaný odpadkový koš.
Z otevřeného okna domu s opadanou omítkou bylo slyšet výměnu názorů manželského páru, takže jsem se dozvěděl, kdo co komu za ta léta provedl. Dokonce i to, co neprovedl. Ve zrezivělém zemědělském stroji, který zažil svoji největší slávu v dobách „plechové kavalerie“ se líně protahovala kočka s rezavou srstí.
Malá zvonička velikosti božích muk byla puklá a vypadalo to, že se brzy sesune k zemi. Jakýsi opilec vyřvával své žalky-dumky tak, že to museli slyšet až v Brodu. Bylo 14 hodin, vzduch voněl jarem, třešněmi a horkým asfaltem.
Když jsem článek zveřejnil, příspěvky diskutujících na sebe nedaly dlouho čekat. Žádný se netýkal samotné bitvy, mohyly, sirotčích vojsk, Prokopa Holého, ba ani obecného názoru na dobu husitskou.
Netušil jsem, že tolik lipanských čte mé články, protože „diskutující“ nemohli být lidé odjinud. Hrdí patrioti na mně nenechali nit suchou a vypadalo to, že budu buď předvolán na obecní úřad nebo rovnou přikován na pranýř a vystaven posměchu místních. Doživotní zákaz vstupu do katastru obce jako bonus navíc.
Tehdy mě napadlo, jestli má vůbec smysl číst diskuzní příspěvky. Abych se o sobě dozvěděl, že jsem negramotné hovado, námezdný pisálek, se skromným dotazem, proč jsem svoje blitky vrhnul zrovna sem?
Ještě nějakou dobu jsem namátkou diskuze četl, ale toho podnětného tam bylo maximálně deset procent. Zbytek ubohosti. Padlo definitivní rozhodnutí. Nečíst diskuzi. Budu sice ochuzen o poznatky a názory těch deseti procent, ale ušetřím si pohled do zrcadla, které nastavují lidé, co o mě nic neví. Navíc je mám v podezření, že by sami nesesmolili inkoustovou tužkou ani nákupní lístek.
