Článek
Proroctví slepého mládence o událostech 20. století je děsivě přesné
Proroctví o budoucím úpadku a finální slávě našeho národa nás provázejí po staletí. Už kněžna Libuše byla známá svými proroctvími. V nejhlubší vltavské tůni u paty Vyšehradské skály měla děsné vize.
„Vidím zář požárů, temnem vod plameny šlehají. V nich dědiny, hrady, veliké stavby; a vše hyne, ach hyne! A v požáru záři krvavý boj - krvavé boje. A boje! Sinalá těla, ran plná, krve. Bratr zabíjí bratra, a cizí šlape jim v týl! Vidím všech bídu, ponížení, pokutu zlou.“
Až přijde čas, „nebudeť nad vlastí noc bez konce. Vzejde zas jasný den, vzejde zas blaho mému národu. Očištěn útrapou, silen láskou a prací vztyčí se v síle, spím své tužby a dojde zas slávy.“
Stejně tak věštila o nerostném bohatství skrytém v horách. Všichni lupiči a zločinci si na to budou brousit zuby, „ale Váš rod tu bude žíti věky věků, a silen bude, požehnán, když svatou jemu bude otců země jich krví, práci, hlaholem, když cizím neskloněn, mrav starý uctí a bratrem bude bratřím svým!“
Takže konec dobrý, všechno dobré.
Jenže Libuše byla kněžna a mohla si dovolit říkat, co chtěla. Její slova poslouchal lid, kterému společně se svým manželem vládla. Lid musel poslouchat, to už tak na světě chodilo a chodí.
Jiná situace byla u jistého pasáčka jménem Tartar z Koutu u Domažlic. Nejen že to byl pasáček, ale byl i slepý. A za svého posluchače si nevybral nikoho menšího než císaře Svaté říše národa německého a krále českého Karla IV. Bylo ro v roce 1362, kdy se vracel se svou družinou z Norimberku. Někde na Šumavě se doslechl o zbožném a slepém mládenci z Koutu. Prý má ducha prorockého.
Tak se u něj zastavil. Pasáček seděl v chalupě u stolu, ale poznal, že vstoupil císař a král. Po krátkém představení a menších lichotkách panovníkovi sdělil, že o jazyk český sice pečuje, „ale kdežto prve nežli mine tři sta let, bude český jazyk ponížen a potupen.“
Na králův dotaz, jak dlouho ještě sláva království potrvá, napsal kluk křídou na stůl písmena: K. V. Z. A. L. J. V. L. F. M. R.
„Co liter, tolik králů. Toť jsou jména tvých následovníků. Po tvé smrti, za panování tvého syna, počne se domácí vojna a bude velké krveprolití. Ale vojenská sláva i kořist všechna v zemi zůstanou a země česká zkázy nevezme, nýbrž obhájí se slavně proti mnohým nepřátelům.“
Země se sice ubrání, ale jinak to bude bída, svrab a neštovice. Mravy zpustnou, konšelé budou brát úplatky, spravedlnost jen pro bohaté, chudák nedojde zastání, roboty, daně, války, cizáci opanují Prahu. Ale „kdo ty všechny hrůzy přečká, užije pak blažených časů.“
Takže jako u Libuše, nakonec se to zvládne.
Když tedy slepý mládenec mnohem podrobněji popsal budoucnost Českého království, král řekl: „Pojď se mnou do Prahy, na můj hrad. Tam budeš dobře opatřen.
Mládenec tomu docela přivolil a jel s králem Karlem do Prahy, kdež při jeho dvoře zůstal až do smrti“.
I když pasáček Tartar pocházel ze Šumavy, jeho proroctví se začalo říkat „Proroctví slepého mládence z Prahy“.
Celé údajně pochází z roku 1362, ale poprvé je sepsali v roce 1491 Josef Kochan z Rožmitálu a Johann Melichar z Horšova. Česky vyšlo poprvé roku 1559. Zkrácená verze, omezená jen na předpovědi týkající se období mezi 17. a 20. stoletím, vyšla ještě několikrát.
V roce 1922 farář Jungmann zveřejnil německé vydání proroctví vytištěné v Lingenu, ale do Československa se dovážet nesmělo. Úplné vydání vyšlo až v roce 1972, taktéž v Německu, pod názvem Slepý mládenec – české proroctví ze 14. století v zrcadle historických událostí.
Jedno období dlouhé 563 let mezi roky 1351 až 1914 je zaznamenáno jen v jedné větě: „Jeden, a ještě jeden a půl času budou v Čechách vládnout cizí vládci.“
Ale některé z prognóz, týkající se dvacátého století jsou více než zajímavé.
„V době, kdy jeden pán bude vládnout více než 60 let, vypukne kvůli vraždě knížete velká válka.“
Panování císaře Františka Josefa I. trvalo šedesát osm let a kdo byl onen zavražděný kníže, kvůli kterému vypukla velká válka je dnes každému jasné.
„Korunované hlavy pak budou padat jako zralá jablka ze stromů. Český lev už nebude v poddanství, ale bude vládnout sám. V Čechách pak budou žít dva národy.“
Období první republiky a soužití dvou národů, Čechů a Němců na to pasuje jak pozadí na hrnec.
„Znovu dojde k velké válce mezi všemi národy světa. Německo se promění ve velkou hromadu trosek a jen oblasti modrého kamene zůstanou ušetřeny. Velká válka skončí, až budou kvést třešně…“
Ale to ještě není konec proroctví.
„V Čechách bude vládnout český lev, ale jeho lesku bude konec. Už zde spolu nebudou žít dva národy, ale jenom jeden. Až zase pokvetou třešně, vypukne nová válka, ta nejkratší. Slunce se zřítí a země se bude třást… Pomstu přinese velká voda. Po ní na světě nastane nová doba, které se bude říkat zlatá.“
Takže po další krvavé válce konečně klid. Je otázka pro koho. Kdo přežije a v jakém stavu.
Ty prognózy jsou tak neuvěřitelně přesné, že vzbuzují pochybnosti o jejich autenticitě. Ale zkušeností, s jakou porcí víry či nevíry brát v potaz prorokování všeho druhu, máme dost a dost. Stačí si vzpomenout na některé z prorockých vidin nedávných i současných politiků. Pokud by jejich vize někdo shromažďoval a sepsal do knihy „Proroctví českých politiků“, možná by tato vstoupila do národního povědomí více než nějaká Libuše nebo slepý mládenec.
A autor tohoto skvostu by s největší pravděpodobností skončil jako doživotní pacient některé renomované psychiatrické kliniky.
Zdroje:
