Článek
Prvním a zatím posledním Čechem sežraným lidojedy byl Gustav Chaloupka z Rokycan
Guadalcanal je ostrov v souostroví Šalomounových ostrovů v Tichém oceánu. Ostrov tvoří hory porostlé džunglí a kdyby nebylo druhé světové války, zřejmě by o něm v Evropě ani v Americe nikdo nevěděl. Kromě sportovního potápění ostrov plný komárů a malárie turistům nic moc nenabízí.
Od srpna 1942 do února 1943 proběhla na ostrově zřejmě největší a nejdůležitější bitva spojenců proti Japonsku. Bitva o Guadalcanal vstoupila do dějin.
Pamatuji si jako kluk, že v „krizových“ letech 1967 až 1969, kdy byl na chvíli povolen Junák, byla oblíbenou písní u táboráku a v klubovnách píseň Guadalcanal.
„Vlny moře bouří, větry dují, loď unáší v dál,
američtí námořníci plují na Quadalcanal…“
Konec písně je o kříži, pod kterým sní svůj věčný sen ti, co se nevrátili. A ticho půlnoční a větve palem a krásná Meredith.
Autor: : Westervelt, W. D. (William Drake)/commons.wikimedia.org/volné dílo
Jenže před touto bitvou se na tehdy Bohem zapomenutém ostrově odehrála zcela jiná šarvátka. A pro ty, kteří tam zůstali, byl také postaven malý kříž.
V říjnu roku 1895 vyplula z přístavu v Pule v dnešním Chorvatsku loď Albatros. Vědecká výprava směřovala do vod jižního Pacifiku, kde měla poblíž Šalomounových ostrovů shromažďovat meteorologická, hydrologická a geologická data.
Rakousko-Uhersko nebylo koloniální velmocí jako Británie nebo Francie a na ostrovech, o které mocnosti žádný velký zájem neprojevovaly si slibovalo, mimo jiné, nalézt třeba i zdroj drahých kovů v místních nalezištích.
Auto neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Dělovému člunu Albatros velel kapitán Josef rytíř Mauler von Elisenau a na palubě bylo sto padesát mužů. Zhruba deset procent námořníků tvořili chlapi z Čech a Moravy. Někteří si tam „kroutili“ základní vojensku službu, jiní pokračovali i po ní. Důvodem byl slušný žold, možnost, jak se dnes uvádí, „kariérního růstu“ a v neposlední řadě i touha po dobrodružství.
Mezi nimi byli i jednadvacetiletý Gustav Chaloupka z Rokycan a pětadvacetiletý František Karel Budík z Bučovic. Oba přesluhovali a Budíkovi se podařilo vypracovat v kariérním žebříčku až na fregatního kapitána. Gustav Chaloupka si peněz ani kariéry neužil. Nehodí se tak úplně napsat, že „ve stínu palem sní svůj věčný sen“, přestože na ostrově svým způsobem zůstal. Byl zajat a sežrán kanibaly, zřejmě jako první a poslední Čech.
K námořnictvu se přihlásil už v sedmnácti letech a hned první velká plavba na Albatrosu se pro něj stala osudnou. Až do australského Sydney vše probíhalo bez problémů. Tam přibrali geologa Heinricha Foullona von Norbeecka, který měl za úkol vyhledávat ložiska barevných rud. Ne nadarmo se finančně na expedici podílel i koncern Krupp.
Autor: Coulon/commons.wikimedia.org/volné dílo
Několik krátkých zastávek na menších ostrovech bylo pro všechny jistě příjemnou změnou a povyražením, dokud dvanáctého srpna 1896 nezakotvili u břehů Guadalcanalu.
Zde se dvacet tři námořníků a vědců pod velením Karla Budíka vylodilo na pevninu. Domorodci se chovali přátelsky a vypadalo to na příjemný pobyt. Jak velice se ve svém odhadu námořníci mýlili se mohli přesvědčit již po pár hodinách chůze. Osmi mužům se na ostrých kamenech rozpadly boty a nebyli schopni dál pokračovat.
Zbytek mužstva pokračoval směrem k Mount Tatuve, hoře vysoké 1 530 metrů. Pro domorodce byla hora posvátná, což Evropané buď nevěděli, nebo nad takovými pohanskými pověrami mávli rukou.
Během výstupu byli nečekaně napadeni ozbrojenými domorodci. Bělochům se sice zuřivému útoku vedenému oštěpy a sekyrami podařilo ubránit, ale na zemi zůstali čtyři mrtví a téměř všichni ostatní měli větší či menší zranění. Mrtví byli pohřbeni do provizorních mělkých hrobů a posádka se vydala zpátky k pobřeží.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Po setmění domorodci podnikli druhý útok, na který už byla zbědovaná skupina připravena. V krvavé řeži na bajonety bylo zabito čtyřicet místních, zatímco běloši tentokrát žádné další ztráty neutrpěli.
Druhý den ráno dorazil na Albatros rychlý posel z napadené skupiny s žádostí o pomoc. Když záchranný oddíl dorazil na místo bitvy hledat těla padlých, našel jen ohlodané a opečené kosti. Domorodci zabité snědli. Mezi nimi byl i Gustav Chaloupka. Za několik dnů na palubě lodi zemřel na následky úderu sekerou do hlavy další Čech Petr Mařas.
Na místě bitky poblíž vesnice Tetere byl v roce 1903 vztyčen posádkou křižníku Leopard pamětní kříž. Ostatky zabitých a pohřbených v provizorním hrobě po prvním útoku získali za řadu let misionáři a byly pohřbeny v námořním kostele v Pule. Kosti jednadvacetiletého Gustava Chaloupky mezi nimi chyběly.
Zdroje:
