Článek
Zmizení, která nikdo neřešil
Na počátku 19. století nebyla Indie jednotným státem v dnešním smyslu. Šlo o rozlehlé a roztříštěné území, kde se mísila moc místních vládců s vlivem Britské východoindické společnosti. Právě v této době začaly koloniální úřady čím dál častěji evidovat podivná zmizení lidí. Nešlo o jednotlivce.
Ztrácely se celé skupiny lidí — karavany obchodníků, poutníci na cestách, ale i vojáci. V zemi s obrovskou populací by podobné případy mohly zapadnout. Jenže četnost byla znepokojivá. Zpočátku převládalo jednoduché vysvětlení: bandité, nemoci, divoká příroda.
Místem s největším množstvím zmizelých osob bylo Bengálsko. Východoindický stát, který patřil k těm nejchudším na indickém subkontinentu. Muselo se jednat o stovky podivně zmizelých, když už si toho všimla i britská správa, která vydala následující vyhlášení. Bylo určené vojákům a členům Východoindické společnosti:
„Dávejte si pozor! Víte, že tu mizí lidé! Zase jsem dostal hlášení o opuštěné karavaně. Padesát lidí se tam zřejmě vypařilo do vzduchu, jinak si to neumím vysvětlit! Je tu takový nepořádek! A na stole mám další a další informace. Tuhle se ztratila celá naše jednotka, dále asi čtyřicet dobrodruhů, mimo našich se ztrácejí i domorodci nebo kočovníci! Je to neúnosné, to se do země propadli?“
Jenže k čemu je takové oznámení v životě? Jak si má člověk dávat pozor, když ani neví před čím? Vždycky mizeli lidé. Někdy se našly jejich ostatky ohlodané šelmami. Jindy jejich nafouklé mrtvoly plavaly v řece. Ženy si odvedli jejich manželé, chudí odešli za lepším, žebráci a všelijaká potulná individua přicházela a odcházela.
Vyhláška guvernéra zůstala jen cárem papíru kdesi v kasárnách a ubikacích znečistěným myriádami hmyzu.
William Henry Sleeman
První stopy: mrtví beze jmen
Byly důležitější věci pro život než hypotetická obava z něčeho, co nemělo ani pojmenování. Třeba voda. V roce 1812 ochromilo celý subkontinent veliké sucho. Hledat nové zdroje vody v okolí Kalkaty bylo úkolem geologa Sleemana. Dostal pár vojáků, průvodce a vydali se do venkovních oblastí pátrat po opuštěných studnách nebo rezervoárech, zarostlých tropickou vegetací někde v džungli.
Ani pro koloniální vojáky takové hledání nebylo žádným výletem. Země jako by se proti nim spikla. Vražedné vedro, teplá a zasmrádlá voda k pití, nehostinné pláně nebo džungle, nepřívětiví domorodci. O hadech, šelmách a hmyzu ani nemluvě.
Zatím bylo výsledkem celé expedice jen několik opuštěných a vyschlých studní. Když narazili na další studnu, na které se už podepsal zub času, blízko prašné cesty směřující ke kalkatským templům, měli toho všichni dost. Voda zkrátka není.
Dva vojáci, kteří měli za úkol prozkoumat studnu a najít alespoň vlhké dno, které by svědčilo o blízkosti pramene, sice rozkaz splnili, ale podle hnilobného zápachu, který zamořoval okolí, bylo už předem jasné, že pokud v ní bude voda, bude nepoživatelná.
Voda ve studni nebyla. Zato tam hnily ostatky asi padesáti lidských těl. Zmrzačených, rozsekaných, hlavy s vyloupnutýma očima v jedné hromadě se zbytky rozpadávajících se hadrů. Výprava sice nenašla další zdroje vody, ale odhalila, co nebo kdo je příčinou mizení lidí. Nemohlo jít o jednoho nebo dva náhodné lupiče, kteří své oběti oloupí a zabijí. V takovém měřítku muselo jít o celou skupinu vrahounů, kteří terorizovali celý kraj.
Všechny oběti měly společné znaky. Strangulační rýhu po škrcení. Žádnou krev. Známky manipulace s těly po smrti. Následné průzkumy odhalily další masové hroby — nejen ve studnách, ale i v mělkých jamách podél cest. Během několika dnů byly nalezeny stovky obětí.
To už nebyli náhodní zabijáci. To byl důsledně propracovaný systém vraždění.
Zavražděným byly vypíchnuty oči a vhozeni do studny
Kořeny ve víře a strachu
Původ thugů sahá pravděpodobně do středověku, přibližně do období mezi 13. a 14. stoletím. Thug je v hindštině označení zloděje nebo podvodníka. Co to bylo za lidi je dnes z historického hlediska těžké jednoznačně definovat. Většina pramenů se shoduje v tom, že šlo o nábožensky motivované skupiny spojené s uctíváním bohyně Kálí. Paradoxem je, že původní thugové byli vyznáním muslimové, kteří v několika skupinách konvertovali k hinduismu.
Bohyně Kálí představuje v hinduistické tradici destrukci, čas a nevyhnutelnost smrti. V běžném náboženském kontextu je však její kult mnohem složitější a propracovanější. Jako vládkyně smrti; na vyobrazeních mívá mimo jiné tmavě modrou barvu, vyplazený jazyk a čtyři ruce. Bývá označována různými jmény. Je protějškem boha Šivy.
Obavy z návratu bohyně Kálí na Zem mezi lid byl po tisíciletí podporován strachem z její síly. Ta dokáže pustit z řetězů bídu, nemoci a peklo. Spustí kosmický tanec smrti, který vyhladí veškerou populaci. Jediné řešení, jak takové katastrofě zabránit viděli thugové v lidských obětech.
Věřili, že zabíjením nevinných lidí pomáhají udržovat kosmickou rovnováhu a brání bohyni v tom, aby sama sestoupila na zem a zničila svět. Smrt nebyla zločinem — byla službou. Sami se považovali za děti Kálí, stvořeni z jejího potu. Byli nad zákony, náboženskými i společenskými, byli vyvolení.
Zásadní bylo jedno pravidlo: nesměla být prolita krev.
Uškrcení pocestného ve spánku
Proměna v tajnou organizaci
Původně mohly mít tyto praktiky otevřenější podobu, ale s postupem času — a zejména pod tlakem vládnoucích režimů — se thugové stáhli do ilegality. Právě tehdy se z náboženské skupiny stala organizovaná zločinecká síť. Fungovala napříč celou Indií, bez ohledu na jazyk, kastu nebo region. Členství se často dědilo z generace na generaci. Existovala pevná hierarchie, vlastní slang i přesně rozdělené role. Někteří členové vyhledávali oběti, jiní je sledovali, další vykonávali samotnou vraždu. Nic nebylo ponecháno náhodě.
Oběšení nebo uškrcení nevinných obětí praktikovali thugové už od 13. století. Muslimská vláda v Indii nepřála jiným náboženstvím a během velkého pronásledování jich šáh v Dillí nechal tisíce upálit. Mělo to být varování ostatním, aby přestali vraždit ve jménu své bohyně. Což se samozřejmě nestalo. Výsledkem bylo pouze to, že thugové přešli do ilegality a škrtili dál.
Odnášení mrtvol z místa činu
Metoda: ticho místo násilí
Postup byl téměř vždy stejný. Thugové se připojili ke skupině cestujících. Působili přátelsky, sdíleli jídlo, pomáhali s cestou. Vytvořili si důvěrné pouto s ostatními, což bylo pro celou akci klíčové. Když nastal vhodný okamžik, vybranou oběť nenápadně odvedli pod nějakou záminkou bokem a pak ji už živou nikdo nikdy neviděl. Ke škrcení používali speciální šátek — rumal . Na vraždě se podíleli i další členové sekty, kteří oběť drželi, popřípadě hlídali, aby je někdo nepovolaný neviděl. Celý proces trval jen několik desítek sekund a většinou se obešel bez výkřiku a bez krve.
Množství pomocníků a spolupracovníků thugů po celé zemi zajištovalo zázemí, logistiku a další nezbytné věci. Poskytovali jim úkryt, potravu nebo pomáhali s odklízením mrtvol. To bylo stejně důležité jako samotná vražda. Thugové měli detailní znalosti terénu. Věděli, kde kopat, kam těla skrýt, jak urychlit rozklad. Často lámali klouby, aby bylo možné těla uložit do menších prostor. Používali studny, řeky, opuštěná pohřebiště i hustou vegetaci. Díky tomu zůstávaly jejich činy po dlouhou dobu prakticky neodhalitelné.
Byla to do detailu propracovaná síť zabijáků, podobná moderní mafii. I oni měli zákon cti, který zakazoval uškrtit dítě nebo ženu, popřípadě členy vybraných kast.
Zajatí thugové v Jubbulpore, šedesátá léta 19. století
Vyšetřování a rozklad sítě
Zásadní obrat nastal ve 20. letech 19. století, kdy se britská správa rozhodla problém systematicky řešit. Klíčovou postavou se stal důstojník William Henry Sleeman, který vedl rozsáhlé vyšetřování. Namísto běžných vojenských zásahů vsadil na sběr informací, výslechy a infiltrace. Osm let trvalo zbytečné pátrání po tlupě vrahů, o kterých se za ta léta nepodařilo zjistit nic důležitého.
Nakonec se Sleeman, muž, který se svou skupinou jako první našel studnu plnou mrtvol, rozhodl k zásadnímu kroku. Převléknul se za obchodního cestujícího se zavazadlem a potuloval se krajem, pokud možno v noci. Konečně se dočkal svého přepadení. Kdosi po něm zezadu skočil a snažil se ho povalit na zem. Trénovaný a silný Sleeman útočníka přemohl a když si ho prohlédnul, úžasem strnul.
Násilníkem nebyl žádný zabiják od pohledu, ale drobný a vyschlý stařec jménem Feringhea. Zprvu to vypadalo na omyl a nikdo z úředníků nedával „ubohého starce“ do souvislosti s vraždící bandou. Ale za přepadení britského občana s úmyslem ho zabít byl trest smrti. To staříka vyděsilo a začal zmateně blábolit:
„Ne! Zabijete mě, to poteče krev! Nesmí téct krev! Já vám všechno řeknu!“ Konečně se ledy pohnuly.
Feringhea mluvil dlouhé hodiny a v následujících dnech si úřady dávaly dohromady celkový obrázek o tlupě vraždící v Indii po staletí. Následovala vlna zatýkání. Mnozí členové začali spolupracovat výměnou za mírnější tresty. Organizace, která fungovala stovky let se během několika roků rozpadla. Poslední vraždící člen sekty byl dopaden padesát let po zatčení Feringhea a tím byla za existencí thugů na Indickém subkontinentu udělána tečka.
Bohyně Kálí
Kolik jich bylo?
Počet obětí zůstává sporný. Některé historické odhady hovoří o desítkách tisíc zavražděných, jiné — včetně zápisu v Guinnessově knize rekordů — uvádějí až dva miliony. Pravda bude pravděpodobně někde mezi. Jisté je jen jedno: žádná jiná známá skupina neoperovala tak dlouho, tak tiše a s takovou mírou organizace.
Mezi thugy byl i proslulý škrtič jménem Behram, který je s počtem 931 zavražděných lidí považován za největšího sériového vraha. Jeho vraždící kariéra měla trvat půl století.
Mezi historií a legendou
Dodnes se vedou spory, nakolik byl fenomén thugů skutečně rozsáhlý a nakolik jej britská správa zveličila, aby ospravedlnila svou kontrolu nad Indií. Někteří historici tvrdí, že šlo o reálnou, ale menší síť zločinců. Jiní je považují za jednu z prvních forem organizovaného zločinu na světě. A pak existuje i temnější možnost.
Že podobné struktury nikdy úplně nezmizely. Jen se naučily být ještě méně viditelné.
Pokud jejich víra zůstala stále neotřesitelně pevnou a počet uškrcených nevinných obětí bude dostatečný, bohyně Kálí se nevrátí a tento svět nebude zničen.
Zdroje:
