Článek
První anglo-afghánská válka začala roku 1839 a její kořeny ležely daleko za afghánskými horami. Britské impérium se obávalo rostoucího ruského vlivu ve Střední Asii a především možnosti, že by Rusko jednou mohlo ohrozit britské panství v Indii. Afghánistán se tak stal nárazníkovým územím ve strategické partii, která později dostala jméno „Velká hra“.
Britům se nelíbil tehdejší afghánský vládce Dóst Muhammad. Rozhodli se proto zasáhnout do místních poměrů a na trůn vrátit Šáha Šudžu, někdejšího emíra, kterého považovali za spolehlivějšího spojence. Vojensky šla první část operace překvapivě hladce. Britská a indická vojska vstoupila roku 1839 do Kábulu a Šáh Šudža se vrátil na trůn. Zdálo se, že je rozhodnuto. Nebyla to pravda.
Dóst Muhammad, mezi lety 1818–1839 afghánský emír
Britové dokázali Afghánistán obsadit, ale mnohem obtížnější bylo přesvědčit Afghánce, že jejich vláda je legitimní. Šáh Šudža byl stále více vnímán jako panovník dosazený cizí mocností. Přítomnost zahraničních vojáků vyvolávala odpor a britská politická reprezentace navíc postupně omezovala finanční příspěvky místním kmenovým vůdcům. Na podzim roku 1841 Kábul explodoval.
Povstání vypuklo 2. listopadu 1841. Dav napadl dům britského důstojníka Alexandra Burnese a zabil jeho i několik dalších lidí. Britské velení reagovalo váhavě a promarnilo možnost povstání rychle potlačit.
Generál William George Keith Elphinstone
V čele britských sil stál generál William Elphinstone, stárnoucí a nemocný důstojník, který se ukázal jako člověk zcela nevhodný pro krizovou situaci. Rozkazy vydával pozdě, měnil je a často nedokázal prosadit svou vůli proti ostatním velitelům.
Povstalci naopak získávali sebevědomí. Významnou postavou odporu se stal Muhammad Akbar Chán, syn svrženého Dósta Muhammada. Situace Britů se během několika týdnů změnila z nepříjemné v zoufalou.
V prosinci byl při jednání s Akbar Chánem zabit hlavní britský politický představitel v Kábulu William Hay Macnaghten. Britům začalo být jasné, že město neudrží. Vyjednali tedy odchod.
Podle dohody jim měl být umožněn bezpečný průchod do Džalálábádu, vzdáleného přibližně 140 kilometrů. Na papíře to vypadalo jako ústup. Ve skutečnosti začínala katastrofa.
Ústí stezky nad Siri Bolan
Ráno 6. ledna 1842 opustila britská kolona Kábul. Tvořilo ji přibližně 4 500 vojáků. Jen část z nich byli Britové, většinu představovali indičtí vojáci armády Východoindické společnosti. S nimi se vydalo asi 12 000 civilistů. Manželky, děti, sluhové, nosiči, kuchaři a další lidé spojení s armádou.
Byla zima. Ležel sníh a teploty v noci hluboko klesaly. Kolona měla málo zásob a slibovaný afghánský doprovod ani potraviny a palivo se neobjevily. Už první den se ukázalo, že plán nefunguje. Dlouhý zástup lidí, koní a zavazadel se vlekl úzkými cestami. Disciplína se rozpadala. Někteří lidé umrzali, jiní zůstávali vyčerpaní za kolonou. A z okolních svahů začali útočit Afghánci. Nemusela přijít žádná velká bitva. Stačilo čekat.
Afghánští střelci znali terén dokonale. Zaujímali pozice vysoko nad cestami a používali dlouhé pušky zvané „jezaily“, jejichž dostřel mohl být větší, než dostřel zbraní části britských a indických jednotek. Z výšky stříleli do pomalu se pohybující masy lidí a zase mizeli.
Nejhorší situace nastávala v úzkých soutěskách. Kolona se zde stlačila, vojáci nemohli vytvořit účinnou obranu a civilisté propadali panice. Mráz byl stejně nebezpečný jako kulky. Lidé neměli dostatek přístřeší ani paliva. Zranění zůstávali ležet. Koně hynuli vyčerpáním. Děla musela být postupně opouštěna. Cesta se plnila mrtvými lidmi a zvířaty, převrácenými zavazadly a opuštěnou výstrojí. Každý další kilometr znamenal menší naději, že někdo dojde až do Džalálábádu.
Poslední boj 44. regimentu u Gandamucku
Akbar Chán přitom s Brity opakovaně vyjednával. Některé britské ženy, děti a důstojníci byli předáni do jeho rukou jako rukojmí. Paradoxně právě zajetí mnoha z nich zachránilo život. Generál Elphinstone nakonec sám odešel k jednání s Afghánci a už se ke svým mužům nevrátil. Zemřel později v zajetí. Armáda prakticky přestala existovat.
Když se zbytky jednotek přiblížily ke Gandamaku, z původní mnohatisícové kolony zůstala jen hrstka bojeschopných vojáků. Poslední skupina mužů 44. pěšího pluku zaujala postavení na zasněženém návrší. Měli málo munice a byli obklíčeni. Afghánci jim nabídli kapitulaci. Britové odmítli. Následoval poslední boj.
Vojáci stříleli, dokud měli čím. Potom bojovali bodáky. Většina byla zabita, několik mužů skončilo v zajetí. Právě tento okamžik se později stal symbolem celé katastrofy a námětem řady romantických obrazů. Jenže několik jezdců se ještě pokoušelo dostat dál. Mezi nimi byl vojenský lékař William Brydon.
Odpoledne 13. ledna pozorovaly hlídky britské posádky v Džalálábádu okolní krajinu. V dálce spatřily osamělého jezdce. Muž seděl na vyčerpaném koni a sotva se držel v sedle. Když se přiblížil, vojáci poznali evropskou uniformu. Byl to Brydon. Byl zraněný a vyčerpaný, ale živý. Stal se jediným Evropanem z ustupující kolony, který se po katastrofálním pochodu dostal přímo do Džalálábádu.
Později vznikla legenda, že z více než šestnácti tisíc lidí přežil jediný muž. Je to působivý obraz, nikoli však úplně přesný popis událostí. Někteří vojáci i civilisté byli zajati a přežili, další se zachránili jiným způsobem. Britské síly později osvobodily 95 rukojmích.
Doktor Brydon, který přežil jako jediný Evropan na fotografii z roku 1850
Brydon byl přesto člověkem, který katastrofu zosobnil. O desítky let později jej malířka Elizabeth Thompsonová, známá jako Lady Butler, zachytila na slavném obraze Remnants of an Army. Osamělý jezdec se na něm blíží k Džalálábádu na smrtelně vyčerpaném koni. V pozadí se zvedají hory, ale nikde za ním není vidět armáda. Protože už žádná nepřicházela.
Pro Brity představovalo zničení kábulské kolony šok a ponížení. Impérium si nemohlo dovolit nechat porážku bez odpovědi. Ještě roku 1842 proto britské jednotky znovu pronikly do Afghánistánu. Generál George Pollock postupoval přes Džalálábád, porazil síly Akbar Chána a v září vstoupil do Kábulu.
Následovala odveta. Část kábulského bazaru byla zničena jako demonstrace britské moci. Poté se však vojska stáhla zpět do Indie. Londýn i Východoindická společnost pochopily, že dlouhodobé držení Afghánistánu by stálo příliš mnoho mužů i peněz.
První anglo-afghánská válka tak skončila téměř přesným opakem toho, čeho měla dosáhnout. Dóst Muhammad, jehož odstraněním konflikt začal, se nakonec vrátil k moci. A britskému impériu zůstala jedna z nejslavnějších porážek jeho dějin.
Nebyla to Waterloo ani Gettysburg. Nebyl zde jeden rozhodující den, dvě armády proti sobě a jasný okamžik porážky. Byla to sedmidenní cesta zimními horami, během níž se organizovaná vojenská síla postupně rozpadla na skupiny zoufalých lidí bojujících o život.
Proto je příběh ústupu z Kábulu působivější než klasická bitva. Na jeho začátku stojí sebevědomí velmoci přesvědčené, že může rozhodovat o vládci vzdálené země. Na jeho konci je jediný zraněný evropský jezdec před branami Džalálábádu.
Zdroje:
