Článek
Když různé obskurní postavičky našich dějin včetně politiků hledaly spásu v náruči větších národů, nemuselo to v oněch dobách vypadat tak komicky jako dnes s odstupem času.
Už poeta Jan Kollár ve své epické básni Slávy dcera nabádal přichýlit se k velikému dubisku. Tím samozřejmě myslel Rusko jako ochránce slovanských zájmů proti germánské hydře. Aniž by si stejně jako jiní panslavisté oné doby uvědomil, že Rusko na začátku 19. století odpovídalo českým zemím raného středověku.
V dalším století bolševický ideolog Václav Kopecký vykřikoval o mezinárodní proletářské revoluci, která „osvobodí všechny národy a sjednotí územně pracující masy všech národů pod systémem Evropské unie sovětských socialistických republik“.
Jiný komunista, pozdější „prezident zapomnění“ Gustáv Husák, horoval o připojení Slovenska k velkému dubisku v roce 1944: „Proč máme hledat spásu v Benešovi, když osvědčený recept je u Stalina. Chceme být součástí SSSR“.
O několik roků před ním naopak další géniové toužili připojit Moravu ke Slovenskému štátu. Příznivci nacismu měli na Moravě jistá specifika oproti kolaborující Vlajce v Čechách. Vznikly dvě instituce, které se hlásily k Německé říši a jejímu vůdci.
Ti pod vedením Jana Uprky, syna slavného malíře, požadovali připojení Moravského Slovácka ke Slovensku. Stejně jako jeho předchůdci hrál i Jan Uprka na vlasteneckou notu, opěvoval slavné dějiny svého „národa“, aniž by ho zajímalo, že všechno to byly bludy a výmysly infikovaných mozků.
„Národná rada moravských Slovákov v dnešný den slavnostne vyhlasuje, že moravskí Slováci rátajú sa k národu slovenskému. Nariaduje, aby sa vo všetkých obciach moravského Slovácka utvorily miestne národné výbory a aby ihned prevzali všetku výkonnú moc.“
Národopisná Morava byla kolaborantská skupina, která vznikla v roce 1939. Do jejího čela byl jmenován Jan Uprka, který už před Mnichovem byl členem Národní obce fašistické.
15. března 1939 v den obsazení Československa nacistickými vojsky vydal Uprka prohlášení o příslušnosti Moravských Slováků ke Slovenskému Štátu. Tuto žádost k připojení odeslal Adolfu Hitlerovi.
Vojtech Tuka, proněmecký premiér, byl prvním Slovákem, který se setkal s Hitlerem a podsouval mu myšlenku Velkého Slovenska. Kromě Moravského Slovácka by ovšem byly zabrány i další části jižní Moravy a hranice by se táhla až k Rožnovu pod Radhoštěm a k Velkým Karlovicím. Hitler sice nechal snít Tuku a jeho vládu o Velkém Slovensku, ale neměl sebemenší zájem něco takového realizovat.
Uprka samozřejmě nebyl jediný, kdo nabízel Moravské Slovácko fašistickému Slovenskému štátu. Velice se v této věci angažovala další podivná postava, partyzán a pozdější oběť politických procesů, Josef Vávra-Stařík. Dokonce i společnost Baťa se vyjádřila v tom smyslu, že pod německou kuratelou by firma prosperovala výrazně lépe. Část financí na podporu Národopisné Moravy pocházela právě z obuvnického koncernu Baťa.
Obecní zastupitelstva Moravského Slovácka ale myšlenku připojení ke Slovensku odmítla. Až na jednu jedinou výjimku a tou byla malebná obec proslulá svými kroji a jízdou králů. Hluk.
Ale snaha několika naivních a hloupých jedinců vyšla vniveč. Podpora ze strany obyvatel byla minimální. Od politikaření tohoto typu svého syna zrazoval i jeho slavný otec, malíř Jožo Uprka.
Národopisná Morava vydržela kolaborovat až do konce války. Poté její představitelé skončili před Lidovým soudem. Většina z nich byla odsouzena k různým trestům odnětí svobody. Až na Uprku. Jeho obhájce tvrdil, že je nesvéprávný a podepisoval, co mu ostatní předložili. A články do novin psal pod jeho jménem někdo úplně jiný.
Snaha vyhnout se trestu simulováním duševní nezpůsobilosti sice Jana Uprku zachránila před kriminálem, ale skončil na několik let v ústavu pro duševně choré. V březnu 1949 byl zbaven svéprávnosti. Takže těžko říct, jaký trest byl horší. Strávit pár let za mřížemi věznice nebo blázince?
Zdroje:
