Článek
Na dače v Kuncevu se vždy pilo ve velkém. Tak jak to uměli bolševici po těžké práci, kdy celý den zasvětili budování šťastných zítřků. Berija, Malenkov, Molotov a Chruščov. Silná čtyřka vrahounů se svým carem.
Brzy ráno ve čtyři hodiny se všichni odpotáceli do soukromých prostor, aby vyspávali opici. Stalin nařídil, že si nepřeje být rušen. Bylo 1. března 1953. Večer kolem třiadvacáté hodiny se odvážila jedna ze služebných vstoupit do jeho pokoje. Vůdce všech pracujících a inženýr lidských duší ležel na zemi v pyžamu. V bezvědomí, pomočený, těžce dýchal.
Ráno v sedm hodin 2. března přivolali lékaře. Diagnóza hemoragická mrtvice. I přes veškerou péči se jeho stav zhoršoval a 5. března 1953 ve 21:50 hodin byla konstatována smrt.
Okamžitě po veřejném oznámení se vrhli do práce veršotepci a obdivovatelé největšího masového vraha.
Z rozhlasového vysílání se ozývaly žalozpěvy a soudruzi se nestyděli za slzy: „Víme, že on byl ten nejlepší na naší planetě… Je nemožné odvrátit pohled z jeho milované tváře. Oči plní slzy, zadržujeme dech, přemáhá nás žal sdílený milionovými zástupy lidí.“
A nejen v Sovětském Svazu. Všechny podrobené země se předháněly v soutěži, kdo vyšle k Moskvě větší, delší a procítěnější „žalky-dumky“: „Pro nás budou vzkvétat příští léta, živ je komunismus, mládí světa. Až se jednou rozezpívá všude, Vaše srdce s námi tančit bude, soudruhu Staline!“ Tak si narychlo zabásnil vrahův obdivovatel Pavel Kohout.
Mezi tím, co veřejné vysílání ovládly bláboly zabalené do černého flóru, rvali se jiní o kost, která jim ležela u nohou. O moc. Berija, Malenkov i Chruščov šmejdili po Stalinově pracovně a hledali jakékoliv kompromitující materiály. Proti sobě i proti druhým. Našli složky, ve kterých byly spisy, popisující jejich katovskou práci za Velkého teroru. Byly okamžitě spálené.
Pečlivě plánovaný pohřeb, který překonal veškeré byzantinské truchlohry, se konal 9. března. Mrtvola nabalzamovaná podle vzoru egyptských faraonů byla vystavena ve Sloupové síni Kremlu tři dny. Z Rudého náměstí poté jeho nejbližší katani pronesli své projevy a rakev byla uložena do mauzolea. Následovala minuta ticha, zvuk sirén, salva z 21 děl a odbíjení hodin na kremelské věži.
Více než dva miliony lidí se přišly poklonit vrahovi, který snad v každé rodině Sovětského Svazu zanechal svůj krvavý otisk. Zfanatizovaný dav se tlačil v nekonečné frontě a neprodyšně ucpal centrum Moskvy. Ozvaly se první výkřiky umačkaných, ušlapaných a v tlačenici se dusících lidí. Pohyb živého hada pomalu se sunoucího k mauzoleu nešlo zastavit. Počty ušlapaných se odhadují od pěti set do dvou tisíc. Nákladní vozy odvážely hromady galoší a podupaných mrtvých těl. Patologové dostali rozkaz zfalšovat úmrtní listy. Krvavá stvůra se loučila se svými poddanými a otroky zase krví.
V Kremlu už se nebojovalo o poslední pohled do tváře mrtvoly, ale o moc. A také o život a smrt. Na ulicích zuřilo pohřební šílenství a nejbližší velkého „vožďa“ se dohodli, že předsedou vlády bude Malenkov, tajemníkem strany Chruščov a bezpečnost ponechali Berijovi. Všichni zúčastnění věděli, že je to dělení pouze dočasné a nemusí vydržet ani do příštího dne. Byli to zkušení intrikáni a vrazi. Jinak by nepřežili do dnešního dne.
Asi třinácti milionům vězňů gulagu svitla naděje na propuštění. Dalších šest milionů „jenom“ ve vyhnanství se kojilo nadějí na návrat ke svým rodinám, pokud někdo z nich přežil.
V létě 1953 se do sebe pustili vzteklí psi Chruščov a Berija. Ten skončil v popravčí cele. Věděl toho příliš mnoho.
Na XX. sjezdu komunistické strany začátkem roku 1956 pronesl Chruščov obžalobu Stalina. Svoji krvavou roli samozřejmě opomněl sdělit.
Stalin patřil mezi největší a nejkrutější diktátory 20. století. V poslední čtvrtině života na sebe strhl nejvíce moci, jakou snad žádný z vládců v historii neměl. A přesto existovaly a nadále existují miliony jeho oddaných stoupenců.
Zdroje:
