Článek
Jistý hospodský z Doks jménem Johan Nepomuk Kampe, kterého Mácha dobře znal, měl dceru Rozárku. Ta se provdala za obchodníka s chmelem Tietzeho. A z této rodiny pocházela matka Ignáce Schiffnera. Ten byl 7. května, popraven. Inu, květen, lásky čas.
Další paradox této popravy byl ten, že lámání v kole, které nebožák musel podstoupit, byl poslední takto vykonaný trest v českých zemích. Kat odsouzenému okovaným kolem zpřerážel postupně všechny končetiny. Od nohou nahoru až k hrudníku.
Celý příběh, tak jak ho znal, hospodský vyprávěl Máchovi. Důvodem popravy byla otcovražda. Jenže historické prameny se mírně liší. Podle jedněch zavraždil syn vlastního otce, takto purkrabího v Dubí, protože bránil jeho lásce s dcerou obyčejného nádeníka. Podle jiných proto, že si otec chtěl vzít synovu milenka za ženu. Aby toho nebylo málo, dívka se po popravě svého milého utopila v rybníku.
Ať to bylo jakkoliv, Ignác Schiffner se k otcovraždě přiznal a byl odsouzen ještě podle Tereziánského zákoníku k lámání kolem. Příběh vhodný pro kramářskou píseň oné doby, nebo do „černé kroniky“ doby novější.
A tady se ukázalo, proč se Mácha oprávněně honosí titulem „kníže českých básníků“. Dokázal z krimi příběhu udělat báseň, která se dostala na vrchol české poezie a o níž se ještě dnes učí žáci na základních i středních školách.
Jenže co dál? Co s rukopisem, aby byl schválený cenzorem a mohl se dát do tisku?
Autor: Barocco/commons.wikimedia.org/volné dílo
Všichni starší šedesáti let víme, co byla za komunistů cenzura. Co všechno se muselo podstoupit, aby vůbec něco prošlo. Lhostejno zda kniha, divadelní hra nebo píseň. V Máchově době tomu nebylo jinak. A tady se projevil jeho pragmatismus.
Základem byla návštěva cenzora a mazání medu kolem jeho cenzorské huby. Protož bylo jasné, že báseň Máj by nikdy k vydání nepustili.
Mácha zjistil, kterému z cenzorů by se mohl jeho rukopis dostat na stůl a kde ho najde. Jmenoval se Jan Václav Zimmermann a úřadoval v městské bibliotéce. Vyslal tedy k němu svého kamaráda s předem vymyšleným scénářem.
Kamarád dělal že neví, s kým má tu čest, a pouze žádal o pomoc při vyhledání vzácné knihy o pražských chrámech a klášterech. Neví sice přesný název díla, jen to, že autorem je odborník na slovo vzatý. Jeho ctěné jméno - Jan Václav Zimmermann. Podle toho, co o knize slyšel, je to vynikající, výjimečná práce.
Státní úředník, jako tak všichni a v každé době, se dmul pýchou a Máchův kamarád musel přetrpět několik nekonečných minut chvástavých blábolů všemocného cenzora. Když úředníkova řeč ustávala jen tak se zmínil o svém příteli veršotepci, který sepsal báseň o krásách přírody a boží spravedlnosti. A bylo by velkou ctí, kdyby se k ní pan úředník vyjádřil, popřípadě poskytl několik otcovských rad mladému básníku.
Státní slouha blahosklonně přikývl. Mácha tedy sepsal to, čemu se dnes v žurnalistice říká „perex“. Krátký text o pár větách, kde naznačoval, o čem báseň pojednává. Bylo jasné že nemůže vyzdvihnout hlavní postavu Viléma, vraha a „strašného lesů pána“. Naopak, hlavním smyslem básně je přece oslava májové přírody, lesů, potoků a samozřejmě cudně zahalený „lásky čas“.
Cenzor to spolknul i s navijákem. Pokud by pochopil, že hlavním hrdinou je zločinec a otcovrah, šel by rukopis okamžitě do kamen. Ale protože byl Mácha velký pragmatik, co se běžného života týká, pojistil si vydání i věnováním, které sepsal na závěr.
„Věnování mnohováženému pánu a panu Hynku Kommovi, usedlému měšťanu pražskému a vlastenci horlivému, na důkaz uctivosti obětuje spisovatel.“
Jakémusi měšťanu, vlastenci a pekaři Hynku Kommovi, o jehož existenci už dnes nikdo neví.
První vydání Máje, vlastním nákladem autora v dubnu 1836 mělo 600 výtisků. Rozebráno bylo v rekordním čase.
Autor: StaraBlazkova/cs.wikipedia.org/volné dílo
Zdroje:
