Článek
Strachy Vítězslava Nezvala, surrealistického básníka, stalinského barda a milovníka astrologie
Vítězslava Nezvala doprovázel, kromě celoživotní básnické múzy, strach. Strach, který se jako vlna tsunami přelil přes jeho dionýsovskou figuru v několika vlnách. Obyčejný, lidský, existenciální strach muže, který si tak rád užíval krás světa, žen a přízně mocných.
Pro mladou generaci celkem bezvýznamné jméno, jedno z mnoha, které zaslechla ve škole. Možná ještě zprofanované zvolání při odchodu: „Sbohem a šáteček“. Starší generace ho neměla ráda kvůli jeho angažované poezii a obdivu k masovému vrahovi Stalinovi. Jeho zrůdné veršovánky se recitovaly u hrobů neznámých vojáků, narozenin nebo úmrtí největšího génia světa, přestože měl žít věčně. Někteří z té ještě starší generace, která už odešla, v něm viděli proroka surrealismu. A když ne knížete české poezie, kterýžto titul náleží Máchovi, tedy alespoň prince.
První vlna strachu se přes Nezvala přelila po Mnichovu. V předvečer nacistické okupace z obav o budoucnost svoji, svých přátel a celého Československa. Když se v neděli 25. prosince 1938 dozvěděl o smrti Karla Čapka, ještě v noci napsal báseň „Karlu Čapkovi“. Lidové noviny ji otiskly 28. prosince na titulní straně jako první básnický nekrolog.
„Poslední svíce na vánočním stromě hoří dnes Tobě.
Tak málo nám zbylo…“
Na začátku padesátých let se přihnala druhá vlna. Po dlouhém mučení komunisté pověsili Záviše Kalandru. Bývalého přítele a kolegu, surrealistu. Nezval se oprávněně obával, že je teď na řadě.
V listopadu 1951 nevydržel nátlak tajné policie Konstantin Biebl a vyskočil z okna. Nezval jel okamžitě na Výtoň, aby vyzpovídal svědkyni pádu, Bieblovu sestru a personál nemocnice, kam umírajícího převezli. Všechno si pečlivě zaznamenal a poznámky ukryl. Zřejmě se domníval, že by se mohly hodit.
„Vodešli votamtaď dva velice elegantní chlapi, to vím, a měli takový ty širokánský klobouky. Ale nekoukali se na něj, napravo nalevo a v tu ránu byli pryč…“
Uštvaný Karel Teige podlehl infarktu, jeho družka Josefina Nevařilová spálila veškerou jeho korespondenci a pustila si plyn. Za deset dnů spáchala sebevraždu i Karlova dlouholetá milenka Eva Ebertová. Bývalým surrealistům zvonila hrana.
Sám Nezval zemřel ve svém bytě oficiálně na kombinaci spály a infarktu v roce 1958. Neoficiálně v důsledku věštby, kterou mu kdysi dávno jedna jasnovidka vyvěštila. Na rok a den přesně. Nezval si tedy lehnul na kanape a zemřel.
Byl vášnivým vyznavačem astrologie a dění kolem sebe podřizoval řeči hvězd. I tak mu na pohřbu soudruzi zahráli Internacionálu. „Poslední bitva vzplála…“ Zdaleka nebyla poslední.
Básníkův syn Robert, kterého měl s tanečnicí Olgou Jungovou, vyskočil z okna. Bylo mu sedmnáct let. Nezvalovská noční můra plná strachů žila i po básníkově smrti.
Málo se ví o bratrovi Vítěslava Nezvala. Žil v Brně, sbíral obrazy a jmenoval se Jindřich. Policie ho našla na podlaze pokoje, svázaného do kozelce. Příčinou smrti bylo udušení z uškrcení.
Z bytu zmizely tři obrazy. Dva od Jana Slavíčka, a to Zátiší s ovocem a krajinka. Malíř byl synem slavného Antonína Slavíčka. Třetí obraz byl dívčí akt od Vladimíra Stříbrného. Ceny obrazů se pohybují v řádu desítek tisíc korun. Tedy žádná velká umělecká loupež. Zloděj vrah nebyl ani po čtvrt století dopaden.
Zdroje:
