Článek
Hurkenthal, česky Hůrka, byla šumavské osada, která, stejně jako desítky dalších, zanikla při budování socialismu. Osada to nebyla nijak stará. Sklář Georg Abele ji založil roku 1732 s cílem rozšířit výrobu skla, protože sklo bylo po dřevu největším bohatstvím staré Šumavy.
Za půl století přibyl kostelík sv. Vincence Ferrerského a ještě později hřbitovní kaple sv. Kříže. Původní osada dostala přízvisko Althurkenthal, Stará Hůrka, protože o kousek dál vznikla další sklárna, Nová Hůrka. Starý Abele to ve sklářském podnikání na Šumavě uměl.
Kapli sv. Kříže nechal postavit potomek zakladatele osady Jiří Kryštof jako rodinnou hrobku. Pochovávat se v ní začalo roku 1832 a jako první zde ulehla Marie Zuzana Hafenbrädlová. Postupně kryptu obsadilo dvacet šest členů obou sklářských rodin Hafenbrädelů a Abelů. Rakve byly z hora prosklené, takže na mumifikované mrtvoly bylo dobře vidět. Všechny byly oblečené do slavnostních šatů a ženská těla byla ozdobena vzácnými šperky.
Před 2. světovou válkou žilo ve Staré Hůrce něco málo přes dvě stovky obyvatel. Zaměstnanci skláren, lesní dělníci, byla tam pila, pošta, dva mlýny, hospoda, a dokonce hotel U jezera Laka. Život to byl tvrdý, někdy drsný, s krutými dlouho trvajícími zimami a cestami zasypanými metrovými závějemi sněhu. Ale byl to život v tom dobrém slova smyslu „normální“, kterému se všichni podřídili, bohatí i chudí, a prožívali své osudy společně, bez ohledu na národnost a jazyk.
Jenže přišla válka a normální svět přestal existovat. A po válce už přestala existovat i Stará Hůrka. Většinové německé obyvatelstvo bylo vyhnáno a jediní, kterým bylo povoleno zůstat, byly mumie ve hřbitovní kapli.
Území obsadila lidová armáda, aby zabránila exodu obyvatel ze socialistického ráje do imperialistické ciziny. Nové Hůrce se hranice ještě vyhnula, ale Stará Hůrka se stala součástí vojenského újezdu Dobrá Voda. Kromě střežení státní hranice se vojáci zabývali destruktivní činností, takže vesnici srovnali během svého pobytu se zemí. Zůstala jen kaple sv. Kříže, ve které byla zřízena pozorovatelna.
A potom nějakého bolševického lampasáka na podzim roku 1953 napadlo vyrovnat se s buržousty a vykořisťovateli dělnické třídy ještě dál, než do příslovečných „do hrdel a statků.“ I mrtví musí zmizet.
Ze Sušice přijelo vojenské auto s velitelem a šesti vybranými vojáky. Přirozeně do sebe lili alkohol, aby se dostali do té správné likvidační nálady. To, co následovalo, připomínalo scény z Dantova Pekla. Vojáci rozbili skleněná víka rakví, strhali šperky z mrtvol a více než sto let staré mumie vytáhli ven.
A co by to bylo za zábavu bez tance. Vojáci si vybrali ženské mumie, na kterých ještě držely dámské šaty, a pustili se do tance. Když se unavili, opřeli mumie o hřbitovní zeď a dávkami ze samopalů je rozstříleli.
Večer, když lesní dělníci sváželi dřevo a viděli tu spoušť, nemohli věřit svým vlastním očím. Ale strach z vojáků byl tak velký, že i otrlí dřevorubci utekli a o svém zážitku potají vyprávěli v rodinách až dávno po události.
Rozstřílené zbytky těl vojáci zakopali, dřevěné části rakví spálili a železné kování prodali ve sběrných surovinách.
Zanedlouho se přihlásila o slovo Spravedlnost. Dáma zpodobněná v soudních budovách s šátkem přes oči. Padni, komu padni. V jedné ruce váhy spravedlnosti, v druhé trestající meč.
Velitel oné armádní sebranky brzy zahynul při výbuchu, když odpaloval jeden z vesnických domů. Ostatních šest vojáků zemřelo krátce po sobě. O příčinách smrti se pouze spekulovalo. Všechno spadalo do přísně utajeného módu vojsk Pohraniční stráže.
Možná šlo o nákazu neznámou infekcí z kontaktu s mrtvými při tanečním reji. I když je to závěr jako z pohádky, proč na chvíli neuvěřit, že Spravedlnost, i když má šátek přes oči, nemusí být vždy slepá?
Zdroje:
