Článek
Kohnův mlýn byla barabizna, které se slušní lidé vyhýbali. Stejně tak šli z cesty bratrům Poličským, Matoušovi a Bartolomějovi. Byl rok po první světové válce a v bývalém domě se scházela všelijaká spodina, tehdejším jazykem „lidé štítící se práce“.
Oba dva bratři, jeden hodinář, druhý truhlář, sice žili ve společnosti nemajetných, ale sami měli něco naspořeno. Dokonce si vybrali i pár tisíc, což se jim stalo osudným.
Manželé Dvořáčkovi bydleli ve mlýně společně s trojicí mužů Fejtových, otcem a dvěma syny, Josefem a Janem. Dvořáčková byla matka už jednadvaceti dětí, ale také známá zlodějka. Nějak se dozvěděla o vyzvednutých tisících a napadlo ji, že ty peníze už stojí za mord.
Svůj záměr oznámila Fejtovým, ti souhlasili a v únoru 1919 Poličské opili a umlátili. Mrtvoly zahrabali, o peníze se podělili. Později Josef Fejt oznámil příbuzným obou zabitých, že šli za lepším do Rakouska, dokonce, že jim půjčil i nějaké peníze. A byl klid.
Příbuzní nevěřili, že by odešli bez jediného slova rozloučení a oznámili své podezření policii. Ta sice zahájila pátrání, ale když nenarazila na žádnou stopu, smířila se s verzí odchodu bratrů do ciziny. Nebyli by první ani poslední, kteří utíkali před bídou do Ameriky, nebo třeba jen do Vídně.
Uběhlo šest let a v hospodě v Třebíči si opilý Dvořáček pustil hubu na špacír. Začal se vytahovat a dělat haura a nenapadlo ho nic lepšího než blábolit o zmizelých bratrech z Khonova mlýna. Četníci jsou žabaři, kteří nenajdou ani nos mezi očima. To on, Dvořáček, dobře ví, kde hledat mrtvoly. A ví to i Fejta.
Jenže to netušil, že u jednoho stolu s ním sedí i syn zavražděného Matouše Poličského. A tentokrát policajti už nebyli žabaři.
Vtrhli do bývalého mlýna a nestačili se divit. Rodiny ubytovaných tam žily ve stísněných podmínkách a svůj prostor si ohradily šňůrou, na které sušily nebo větraly hadry. Celá ratejna smrděla hůř než prasečák, na velkých kamnech se pořád pářilo z velkých hrnců, ve kterých se vařilo bůhví co. Ve spodním patře bylo na hromadách špinavého prádla uloženo několik zanedbaných dětí, pokousaných od vší.
Kousek od mlýna byla škola, tehdy plná Židů, uprchlíků z Haliče. Všichni ortodoxně nábožensky založení, černé kaftany, muži pejzy a klobouky, nedomluvili se a byli odkázaní na milost a nemilost místních. Ubytování ve škole zajistilo město, byla to povinnost ubytovat uprchlíky z východu.
Jako první četníci odvedli v želízkách manžele Dvořáčkovi a Josefa Fejtu. K vraždě Poličských se přiznali všichni celkem rychle. Notně opilé je umlátili sekyrou a těla zahrabali v mlýnské strouze.
Jak tak sváděli vinu jeden na druhého, zaplétali se do výpovědí, a nakonec na sebe napráskali i další vraždy. Najednou bylo do vyšetřování vtaženo skoro dvacet lidí a četníkům z toho začaly vstávat hrůzou vlasy na hlavě.
Kdysi v létě na konci války dal jeden Žid k opravě staré škrpály Fejtovi, který bydlel ve mlýně. Fejta byl švec, a tak staré boty přijal. Když si Žid boty vyzvedl, v koutě už čekali další výtečníci, Kment s Maškem. Rána sekyrou do hlavy, bodnutí nožem do krku a bylo hotovo. Vlastně ještě nebylo.
Části lidského masa prodali místnímu řezníkovi. Ten si pro „zboží“ jezdil v noci a potom prodával ve vlastním krámu. Kosti házeli do koryta řeky, které se později sesulo a možné důkazy zmizely pod nánosy hlíny a kamení.
Soud s vrahy a kanibaly proběhl v roce 1925 a město Třebíč dostalo v novinách nálepku „město lidojedů“. Během popisu vražd a zpracování lidského masa, včetně škvaření sádla a následného prodeje občanům, několik soudních úředníků omdlelo a líčení tak muselo být několikrát přerušeno.
Nakonec se podařilo prokázat pouze vraždu bratrů Poličských. Josef Fejt a manželé Dvořáčkovi dostali doživotí, mladší Jan Fejt deset měsíců. Ostatní zproštěni obžaloby. Vraždy Židů a kanibalismus nebyly prokázány. Ze známých důvodů se jejich těla nenašla.
Zdroje:
