Článek
Nebývalo zrovna běžným zvykem, že by se šlechtična zamilovala do poddaného. A už vůbec ne, aby taková láska skončila masakrem.
Jmenovala se Kateřina a byla mladší dcerou Zikmunda Smiřického, jednoho z nejbohatších šlechticů království. Přestože měl několik potomků, po jeho smrti zůstaly jedinými dědičkami dvě dcery. Alžběta a Saloména.
Do rozsáhlého panství Smiřických patřila i vesnice Libín, odkud pocházel ovčák Jíra.
„Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína. A v tom zámku panna byla, ta ovčáčka milovala, milovala v tajnosti, přišla k němu v rychlosti.“
Byla to tedy láska tajná, která měla zůstat okolnímu světu utajená. Setkání bývala krátká a rychlá, protože na nějaké romantické hrátky nebyl čas ani prostor. Ostatně ona samotná profese ovčáka byla romantická až dost.
I když se milenci snažili svůj vztah utajit, přece jen se o něm dozvěděl otec Alžběty a dceru nechal uvěznit na hradě Kumburku. Stykem s poddaným poskvrnila čest rodu a ta bývala nade vše. Co se stalo ovčákovi záznamy ani lidová tvořivost neuvádějí. Ale je téměř jisté, že dobačoval a na panství Smiřických si už ani nevrzl. A to doslova.
Muselo k tomu dojít někdy v roce 1608, protože tmavou celu Alžběta opustila až roku 1620. Těch dvanáct let ve věži jí na kráse rozhodně nepřidalo.
Po tu dobu vládla nad obrovským majetkem její sestra Saloména, přestože jako starší měla dědický nárok Alžběta. Jenže z kriminálu se tak rozsáhlé panství spravuje těžko. Je logické, že uvěznění sestry hrálo Saloméně do karet a s jejím propuštěním nijak nespěchala.
Jenže kde se vzal, tu se vzal, objevil se princ na bílém koni. Jeho jméno - Ota Jindřich z Vartemberka. A běloušů měl plné maštale. Dvanáct let vězněnou Alžbětu dostal na svobodu a když před ní poklekl s žádostí o ruku, samozřejmě, že uslyšel očekávané „ano“.
Sňatkem získal nejen sličnou pannu nevěstu, ale především obrovský majetek Smiřických. Upřímně, ono to s tou sličnou, a ještě ke všemu pannou, nebylo tak horké, ale ve srovnání se získaným majetkem to byly bezvýznamné detaily. A tak spolu žili šťastně až do smrti. To ovšem netušili, že smrt přijde velice brzy a nebude vůbec hezká. I když, která smrt je hezká.
Saloménu odebrání panství samozřejmě nepotěšilo a rád nebyl ani její manžel Jindřich Slavata z Chlumu. Ten se odvolal ke králi, kde obvinil Otu Jindřicha z neoprávněného osvobození vězně a přisvojení si panství Smiřických.
A král Fridrich Falcký rozhodl. Ota Jindřich z Vartemberka půjde do vazby. Alžběta musí vrátit celý majetek své sestře Saloméně. Bylo to nespravedlivé až nelidské. A to se Alžběta ještě pořád zotavovala z dvanáctiletého pobytu ve věži hradu Kumburk. Jenže spravedlnosti, alespoň té lidské, je na této Zemi ještě méně než pověstného šafránu.
Samozřejmě převod a předání takového majetku z vlastnictví Alžběty do rukou její sestry nebyla jednoduchá záležitost. Do Jičína přijela horda úředníků z královské komise, která měla na sepisování a převody pečlivě dohlížet. Všechny stížnosti, vysvětlování a lamentace nebyly Alžbětě nic platné. Úřední královský šiml zařehtal.
Když zoufalá, nyní už bývalá majitelka panství, nevěděla kudy dál, rozhodla se k zoufalému kroku. Onoho únorového dne někdy večer poručila nalévat vínem žoldnéře, kteří ji, již notně pod parou, následovali do hradního sklepení. Tam byly, mimo jiné, umístěné i sudy se střelným prachem.
Nikdo už nezjistí, jestli to byla neopatrnost nebo úmysl nešťastné Alžběty. Prach se vznítil a došlo k obrovské explozi. Část zámku vyletěla do povětří, zbytek zachvátil požár. Většina královských úředníků přišla o život. Počet mrtvých byl jednačtyřicet a těžce zraněných čtrnáct. Výbuch nepřežil ani manžel Salomény Jindřich Slavata.
Samotnou Alžbětu výbuch neusmrtil, ale byla dobita rozhořčeným lidem. V dopise odeslaném druhého dne byl její konec popsán lakonicky. „Nade všemi mrtvými těly kázání učiněno, jen nad ní žádné, nýbrž jako psa ji tiše odnesli.“
Jak skončili ostatní aktéři této tragédie?
Vdově Saloméně byl nakonec majetek královským příkazem odebrán. Spolu se Zimním králem musela, jako evangelička, po vítězství katolické ligy odejít do exilu do Slezska.
Ota Jindřich z Vartemberka po tragédii uprchl do Prahy a přestoupil na katolictví. Což ho, na krátkou dobu, stálo majetek a exil. Po Bílé hoře se vrátil a ke znovu získanému panství rodu Smiřických obdržel z konfiskátů další. Pro své poddané byl ztělesněním zla a krutosti, takže se nevolníci vzbouřili a Otu i s manželkou zavraždili.
Smiřické panství nakonec shrábl válečný šíbr Albrecht Eusebius z Valdštejna. Ale i na něho už čekala halapartna rytmistra Waltera Deveroux v Chebu.
Zdroje:
