Článek
K oslavám 440. výročí zvolení Jiřího z Poděbrad českým králem objednalo město Praha pro velký sál Staroměstské radnice obraz husitského krále. Úkolu se zhostil tehdy vyhledávaný a ceněný Václav Brožík. Jako inspiraci použil Jiráskovu, koho také jiného, povídku Maryla. Na plátně Zdeněk ze Šternberka v čele předních českých pánů pokleká a zdraví Jiřího z Poděbrad jako českého krále: „Ať pan správce je králem naším!“ Došlo k tomu v prostorách Staroměstské radnice léta páně 1458, dne druhého března.
Přestože byl Jiří z Poděbrad „pouhý“ zemský správce, byl de facto českým králem dávno před svojí volbou. Sněmovní jednání sice trvalo od dvacátého sedmého února do druhého března ale páni i rytíři byli rozhodnuti mnohem dřív, než vstoupili do radniční síně. Některé přesvědčili sliby a peníze, jiní byli pod vlivem jakéhosi vzrušení, které se vznášelo nad Prahou od náhlé smrti krále Ladislava.
Na nebi se začala objevovat podivná znamení. Dokonce se šířila báje o zmrtvýchvstání nebožtíka krále. Ještě v únoru 1458 přišlo zhruba tři sta lidí v jediném dni ke královu hrobu, a čekali, kdy král vstane z mrtvých.
Bylo domluveno, že samotný obřad bude po způsobu církve katolické. Již od počátku bylo tedy patrné, že to s tím označením „husitský král“ zase jednou česká lidová slovesnost notně přehnala. Jenže chyběl arcibiskup. Nezbylo tedy nic jiného než požádat o některého z biskupů uherských. Nebylo žádné překvapení, že jak Augustin z Rábu, tak Vincenc z Vácova už nějakou dobu pobývali na Králově dvoře. A samozřejmě vždy připravený Jan Rokycana, který během slavnostní mše v Týnském chrámu poděkoval stavům „že jsou zvolili od milého Boha krále českého k posile a udržení víry.“
Příznivci kalicha si od volby slibovali podporu a pomoc své víry. Jak se ukázalo, byly to představy do značné míry naivní. Král se mezitím potají domlouval s oběma uherskými biskupy a zavázal se k poslušnosti papeži i zachování jednoty víry. Přísahal, že poddaným bude bránit v kacířství a společně s manželkou Johanou z Rožmitálu budou obránci čisté víry křesťanské. Zatím to tedy na husitského krále nevypadalo ani náhodou.
Jak známo, u nás se žádná tajnost neudrží přes noc, takže velice brzy už kolovaly zaručené zvěsti, že nový král Jiří povrhl kalichem a rád by se vrátil mezi ostatní hlavy pomazané, podléhající a uznávající římského papeže.
Samotná korunovace proběhla sedmého května, korunovace jeho manželky den následující. Po mnoha letech nosil českou korunu opět muž z českého rodu. Dokonce z rodu panského, ne královského.
„Ve slavném průvodu, kterým nový král podle obyčeje na hradě pražském hledán a do kostela svatého Víta veden, nesl Zdeněk ze Šternberka korunu, Jan z Rožmberka žezlo a Jindřich z Michalovic jablko zlaté, před ním a jemu po boku kráčeli oba biskupové uherští. Veliká moc nauky hvězdářské nad myslí královou se zjevila v kostele, když musilo se čekati asi hodinu na znamení, kterým teprve dovolilo se vložiti korunu na hlavu jeho. Při skvostné tabuli, která následovala v paláci na Hradě, strojeny rozličné kratochvíle, tance i divadla; radost a veselí panovala u všech přítomných, jako by jim prý již získán byl celý svět.“
Jenže nikdy to nebývá úplně tak, jak se říká. A každá mince má dvě strany. Přímá svědectví o volbě Jiřího z Poděbrad se různí podle toho, z jaké strany politického spektra pochází. Zaznívají stanoviska souhlasná, která se později stala oficiální historií o lidovém a husitském králi. Jakýsi předobraz pozdějších tatíčků, milujících svůj poddaný lid.
Ale byla i stanoviska opačná. Nejen stížnosti ohledně volby, ale dokonce i obvinění. V komorách pražských domů bylo připraveno mnoho set ozbrojenců pro případ, že by volba nedopadla. V dopise rožmberského úředníka je vylíčen nátlak činěný na Jana z Rožmberka, který byl proti volbě Jiřího z Poděbrad. Prosazoval naopak kandidáta ze strany habsburské. A samozřejmě zprávy o korupci, sliby velmožům o zabránění restituce církevního majetku, který byl v držení panstva a další „volební praktiky“ známé i z dnešních dob.
Enea Silvio Bartolomeo Piccolomini, pozdější papež Pius II. rozhodně nebyl nestranným pozorovatelem. Ale jeho pragmatický komentář k volbě českého a uherského krále nemusí být od věci:
„Dvě velmi mocná království, zbavená ve stejnou dobu krále, se dostala z rukou mužů nejvznešenějšího a nejstarobylejšího původu do moci lidí prostředního rodu. Tak se zlíbilo Bohu. Lidé dávného věku by to byli označili za hříčku osudu. My všechno přičítáme boží prozřetelnosti. Někteří se hanlivě vyjadřují o volbě obou králů, říkají, že bylo užito násilí. A že podle práva neplatí to, co vynutil strach. My jsme přesvědčeni, že království se získávají zbraněmi, nikoliv zákony“.
Až jako papež Pius II, popsal českého krále těmito slovy: „Jest to člověk postavy krátké, těla čtverhraného, pleti bílé, očí jiskřivých, mravů líbezných, nakažený husitstvím, ale jinak muž spravedlivý a šlechetný.“
Ať už byly pro zvolení Jiřího z Poděbrad a Kunštátu za českého krále metody a prostředky takové či onaké správnost či nesprávnost této volby ukázaly nadcházející roky jeho panování.
Zdroj:
